Analýza případu vraždy Evy Manové: Zjištění a nevyřešené otázky

Úvod: Přehled případu Evy Manové

Případ brutální vraždy Evy Manové z roku 1994 představuje jeden z nejzáhadnějších a nejdéle nevyřešených kriminálních činů v české historii. Eva Manová, devatenáctiletá dívka pocházející z Jihlavy, byla nalezena mrtvá v pátek 8. července 1994, přibližně v 21:45, ve svém pronajatém bytě v Jabloňové ulici 2929 na pražském Zahradním Městě. Její život vyhasl kolem 15:00 téhož dne. Tělo objevil její přítel Richard, který po vstupu do bytu nejprve ucítil zápach plynu, uzavřel hořáky na sporáku a teprve poté nalezl Evu ležet mrtvou vedle postele. Případ, který byl předmětem pořadu České televize „Na stopě“ v roce 2014, zůstává i po desetiletích neobjasněn, přestože se blížil k promlčení a existuje klíčový vzorek DNA pachatele.   

Skutečnost, že vražda spáchaná v roce 1994 zůstala po desetiletí neobjasněna a dospěla k promlčení, a přesto stále poutá pozornost veřejnosti a opětovné zapojení policie, podtrhuje složitost takzvaných „cold cases“. Přetrvávající zájem, doložený pravidelnými návštěvami policie u rodiny oběti a veřejnými výzvami k pomoci , naznačuje, že i když je případ právně uzavřen, pro rodiny obětí ani pro společnost není nikdy skutečně vyřešen. Opakovaný kontakt policie s rodinou Manových – každých pět let, s výrazným zintenzivněním úsilí před definitivním promlčením – představuje strategický přístup k řešení starých případů. To značí, že orgány činné v trestním řízení sledovaly pokroky ve forenzní vědě a doufaly v nové informace. Zesílené úsilí před právním termínem naznačuje poslední, intenzivní pokus o zajištění odsouzení, což zdůrazňuje tlak a význam, který byl případu přikládán. To naznačuje, že i přes právní omezení policie věřila v možnost vyřešení a že případ měl významnou vyšetřovací hodnotu. Trvalá bolest otce a jeho vyjádřené pochybnosti o spravedlnosti ilustrují hlubokou, trvalou emocionální daň nevyřešených zločinů na rodinách. Veřejná výzva k informacím a zmínka o televizním pořadu „Na stopě“ demonstrují širší společenskou poptávku po odpovědnosti a uzavření, a to i pro zločiny spáchané před desítkami let. Existence vzorku DNA dále posiluje tuto touhu, protože představuje hmatatelnou, vědeckou cestu k identifikaci pachatele, i když stíhání již není možné.   

Život a okolnosti Evy Manové před tragédií

Eva Manová, původně zdravotní sestra z Jihlavy, strávila v nemocnici pouhý půlrok, než se rozhodla odejít do Prahy s úmyslem vydělávat „zcela odlišné finanční částky“ prostřednictvím prostituce. Svou činnost provozovala v pronajatém bytě na Zahradním Městě a své sexuální služby inzerovala především v pražském inzertním tisku pod jménem Ivanka. Před svými rodiči tuto profesi pečlivě maskovala, a to i s pomocí svého „přítele“ Richarda, který byl do Evina podnikání „pravděpodobně zasvěcen“. Měli domluvený systém: cedulka s číslem na klice vchodových dveří signalizovala, že Eva je sama doma; pokud cedulka chyběla, měla klienta.   

Otec Evy, Vítězslav Man, se o profesi své dcery dozvěděl až po její smrti. Popsal Evu jako „moc šikovnou holku“, která jim neustále něco dokazovala, například svou schopnost rychle a bezpečně řídit auto nebo vydělávat peníze. Byl přesvědčen, že její smrt „musela být pomstou“. Richard se otci zpočátku jevil jako „seriózní, slušný“. Dokonce hodil Evě zlatý prstýnek do hrobu, ale od té doby ho rodina už nikdy neviděla. Otec však zmínil, že Richard měl „společníka“, o kterém Eva „divně mluvila“, a tuto informaci předal policii. Otec také podezříval, že Eva se prostitucí mohla zabývat už v Jihlavě, když ještě pracovala v nemocnici, neboť u ní jednou viděl „cizí klíče od bytu“ a domníval se, že jí to „někdo asi poradil v práci“.   

Evina propracovaná snaha o utajení své profese před rodiči, dokonce i s aktivní Richardovou spoluvinou, zdůrazňuje hluboké společenské stigma spojené se sex-workem. Tento dvojí život, ačkoli měl chránit její pověst, zároveň vytvořil významnou zranitelnost. Tím, že Eva působila skrytě, se efektivně izolovala od konvenčních podpůrných systémů, které by mohly identifikovat rizika nebo poskytnout pomoc v nebezpečných situacích. „Soukromý“ byt byl místem podnikání, nikoli nutně osobním útočištěm, což zvyšovalo její vystavení neznámým nebezpečím. Otcovo pozdější podezření, že se prostitucí mohla zabývat již v Jihlavě , naznačuje dřívější vstup do tohoto skrytého světa, což ji potenciálně činilo náchylnější k jeho inherentním rizikům. Potřeba takto propracovaného utajení znamenala, že Eva působila převážně mimo ochranný dohled své rodiny a konvenční společnosti. Zatímco to chránilo její pověst, zároveň to odstranilo potenciální bezpečnostní sítě. V profesi s inherentními riziky omezuje působení ve stínu přístup k podpoře, ztěžuje hlášení incidentů a snižuje pravděpodobnost vnějšího zásahu v nebezpečných situacích. Toto prostředí, spojené s potřebou diskrétnosti, ji činilo inherentně zranitelnější vůči vykořisťování a násilí, protože její aktivity nebyly otevřeně známy ani monitorovány těmi, kdo se o ni starali. Tento případ implicitně podtrhuje zvýšená rizika, kterým čelí jednotlivci ve stigmatizovaných nebo skrytých profesích. Samotný akt utajení, poháněný společenskými tlaky, paradoxně odstraňuje vrstvy osobní bezpečnosti. Vytváří scénář, kdy oběti méně pravděpodobně vyhledají pomoc nebo nahlásí incidenty, a pachatelé se mohou cítit povzbuzeni vnímanou anonymitou a zranitelností svých cílů.   

Richardova role je složitá a vyvolává otázky. Ačkoli byl Eviným přítelem a spolupachatelem v jejím podnikání, otcův popis Richarda jako „seriózního, slušného“ kontrastuje s jeho náhlým zmizením po pohřbu. Ještě kritičtější je, že Eva „divně mluvila“ o Richardově „společníkovi“, což je detail, který otec nahlásil policii. Tento „společník“ představuje potenciálně klíčovou, avšak zřejmě nevyřešenou stopu, naznačující složitější síť kolem Eviných aktivit nebo možnou třetí stranu s vazbou na zločin. Richardova aktivní účast v Evině podnikání (systém s cedulkou na dveřích) znamená, že měl znalosti o její klientele a operačních metodách. Jeho náhlé, úplné stažení se z rodinného života po pohřbu, navzdory jeho počátečnímu „slušnému“ vzhledu, je vysoce podezřelé. Mohlo by naznačovat strach, vinu nebo úmyslný pokus distancovat se od vyšetřování. „Společník“, o kterém Eva „divně mluvila“, je kritickou, avšak zřejmě neprozkoumanou stopou. Tento „společník“ mohl být zapojen do Evina podnikání v jiné kapacitě, mohl být rivalem nebo někým s křivdou vůči Evě či Richardovi. To naznačuje složitější sociální a profesionální dynamiku, než je jednoduchý scénář klient-oběť, potenciálně zahrnující síť jednotlivců. Skutečnost, že otec tuto informaci explicitně sdělil policii , naznačuje, že byla považována za relevantní, avšak dostupné informace nenaznačují její vyřešení. To poukazuje na potenciální vyšetřovací mezeru nebo oblast, která v té době nemusela být plně prozkoumána. Při přezkumu starých případů je opětovné prozkoumání takových zdánlivě drobných nebo nevyřešených stop, zejména těch, které se týkají blízkých spolupracovníků oběti a jejich podezřelého chování, prvořadé. „Společník“ by mohl být klíčem k pochopení motivu nebo identifikaci spolupachatele, zejména pokud by se otcova teorie o „pomstě“ potvrdila.   

Místo činu a klíčové důkazy

Místo činu vraždy Evy Manové odhalilo několik klíčových důkazů a stop, které pomáhají rekonstruovat poslední okamžiky jejího života. Když Richard vstoupil do bytu, ucítil nejprve zápach plynu, což naznačuje, že pachatel mohl zanechat otevřené hořáky na sporáku. Po uzavření plynu Richard nalezl Evu ležet mrtvou vedle postele. Byt byl v rozházeném stavu, s věcmi roztroušenými „prakticky v každém rohu místnosti a místa pohozených bot“. Tento nepořádek naznačuje, že pachatel zpočátku nechal dívku bojovat o život.   

Na fotografii z místa činu byl rovněž vidět „vyvěšený telefon“, což naznačuje, že se Eva „zřejmě marně snažila přivolat pomoc“. Z bytu také zmizely „veškeré finance“, které se tam měly nacházet, což naznačuje, že je vrah odnesl. Jedním z nepochopitelných nálezů byla kytice „4 rudých karafiátů“, která byla nalezena buď v bytě, nebo na chodbě u bytu. Tato kytice je „bezpochyby pohřební obřadní druh kytice“. Dalším důležitým nálezem byl přívěsek, který policisté objevili na koberci u postele. Tento přívěsek „jistě nepatřil zavražděné“ a „určitě nejde o mužský typ šperku“. Na posteli byly dále zřetelné forenzní značky 16, 17, 19 a 20, které jsou „zřejmě krevní skvrny“, nacházející se od poloviny postele k nohám.   

Následující tabulka shrnuje klíčové důkazy z místa činu:

Tabulka 1: Přehled klíčových důkazů z místa činu

Důkaz	Místo nálezu	Popis / Charakteristika	Potenciální význam
Rozházený byt	Celý byt	Věci roztroušené v každém rohu, pohozené boty	Naznačuje intenzivní boj o život a násilný průběh událostí.
Vyvěšený telefon	U postele	Telefonní sluchátko mimo vidlici	Indikuje marný pokus oběti přivolat pomoc během útoku.
Kytice 4 rudých karafiátů	V bytě nebo na chodbě	Pohřební obřadní kytice	Silně symbolický, rituální nebo sadistický čin pachatele, naznačující předem promyšlený úmysl.
Přívěsek	Koberec u postele	Nepatřil Evě, není mužského typu šperku	Patří pachateli, komplicovi, nebo jinému návštěvníkovi; potenciální zdroj DNA a klíč k identifikaci.
Krevní skvrny (značky 16,17,19,20)	Na posteli, od poloviny k nohám	Pravděpodobně krev oběti	Potvrzuje násilné zranění, naznačuje bodné rány a dynamický boj na posteli.
Chybějící finance	Z bytu	Všechny peníze, které se tam měly nacházet	Naznačuje motiv loupeže, ačkoli to nemusí být primární motiv, nebo snaha o maskování skutečného motivu.

Exportovat do Tabulek

Přítomnost čtyř rudých karafiátů, výslovně označených jako „pohřební obřadní kytice“ , je vysoce neobvyklá a naznačuje úmyslný, symbolický čin pachatele. Tento detail přesahuje typickou loupežnou nebo zlostnou vraždu a naznačuje předem promyšlený rituál, zprávu adresovanou oběti nebo specifický podpis vraha. Číslo „čtyři“ samo o sobě může mít zvláštní význam (např. specifická skupina, symbolické číslo v určitých kulturách nebo odkaz na minulou událost), což poukazuje na vraha s hlubším, možná osobním spojením nebo specifickou psychologickou motivací. Takový detail je klíčovým „podpisovým“ prvkem pro profilování. Poukazuje na vraha, který není pouze oportunistický, ale má hlubší, možná osobní spojení s obětí nebo specifickou psychologickou motivaci pro čin. Naznačuje pachatele, který získává uspokojení z „provedení“ zločinu nebo se snaží způsobit psychologický teror nad rámec fyzického činu. Takové jedinečné prvky jsou životně důležité pro zúžení potenciálních profilů a pochopení vrahova fantazijního života nebo specifických nutkání.   

Objev přívěsku, který „jistě nepatřil zavražděné“ a „určitě nejde o mužský typ šperku“ , je kritickým kusem fyzického důkazu. To naznačuje přítomnost další osoby na místě činu, která je buď žena, nebo muž vlastnící tradičně ženské šperky. To by mohlo poukazovat na komplice, předchozího klienta nebo dokonce na chybné určení pohlaví vraha, pokud ho tam zanechal pachatel. Jeho potenciál pro DNA důkazy jej činí ještě významnějším. Pokud přívěsek nepatří Evě a je výslovně popsán jako „ne mužského typu šperku“, významně to rozšiřuje okruh potenciálních podezřelých nad rámec jediného mužského pachatele. Možnosti zahrnují: (a) ženskou spolupachatelku, která byla přítomna během zločinu nebo po něm; (b) předchozí ženskou klientku nebo návštěvnici, která ho neúmyslně zanechala; nebo (c) mužského pachatele, který nosí nebo vlastní tradičně ženské šperky, což by mohlo naznačovat specifické subkulturní vazby, osobní význam nebo dokonce úmyslný pokus oklamat vyšetřovatele ohledně pohlaví pachatele. Skutečnost, že policie tento předmět má, znamená, že je potenciálním zdrojem DNA, pokud s ním pachatel manipuloval. Tento důkaz je klíčový pro forenzní analýzu, neboť by mohl poskytnout DNA nebo dotykovou DNA. Z behaviorálního hlediska, pokud patří pachateli, přidává k jeho profilu jedinečnou charakteristiku, naznačující neobvyklý osobní styl nebo specifický psychologický rys. Také nutí vyšetřovatele zvážit scénáře nad rámec typické vraždy klientky prostitutky, otevírající možnosti ženské účasti nebo pachatele s komplexnější genderovou identitou či prezentací.   

Forenzní poznatky a spekulace o příčině smrti

Policie nikdy oficiálně nezveřejnila přesnou příčinu úmrtí Evy Manové, a to zcela jistě z „taktických důvodů“. Tato informace byla záměrně tajena, aby neohrozila vyšetřování a případné usvědčování vraha. Evin otec však uvedl, že na těle viděl „velké množství modřin a otvor v čele“, ačkoli policie explicitně prohlásila, že zranění na čele „nebyl průstřel“. Na posteli byly patrné forenzní značky (16, 17, 19, 20), které byly identifikovány jako „zřejmě krevní skvrny“, rozprostírající se od poloviny postele k nohám.   

Autor článku spekuluje, že „surové bití“ by samo o sobě nezpůsobilo takové krvácení, jaké naznačují skvrny na posteli. Dále se domnívá, že „při bodnutí do čela“ by Eva pravděpodobně byla na místě mrtvá a „asi by zůstala na posteli ležet“. Nicméně, poloha těla, ležící „vedle pravé strany postele s pokrčenou nohou v koleni“, nenaznačuje uložení těla pachatelem, ale spíše „dojem zoufalého úprku z postele na pokraji sil“. Z toho autor vyvozuje, že je „tak možné, že Eva Manová byla těžce pobodána a skvrny na posteli jsou následkem způsobených bodných ran“. Co se týče rány v čele, autor se domnívá, že by muselo jít o „nějaké šídlo nebo úzký špic, který by zřejmě nezanechal viditelný řez“. Autor věří, že policie tyto specifické detaily tajila z taktických důvodů souvisejících s usvědčováním, ale nyní, když je zločin promlčen, jsou tyto informace pro ně „bezpředmětné“.   

Rozhodnutí policie utajit oficiální příčinu smrti z „taktických důvodů“ je standardní vyšetřovací praxí. Slouží jako ověřovací nástroj, který vyšetřovatelům umožňuje potvrdit přiznání nebo identifikovat nesrovnalosti ve výpovědích podezřelých. Nicméně, autorova poznámka, že toto utajení přetrvává i po promlčení , vyvolává otázky ohledně transparentnosti a potenciálního bránění veřejnému porozumění nebo akademické analýze starých případů, zejména když by specifická povaha zranění mohla být vysoce charakteristická a silným identifikátorem pachatele. Hlavním účelem utajení konkrétních detailů, jako je příčina smrti, je sloužit jako „klíč k pravdě“. Pouze skutečný pachatel by znal tyto neveřejné detaily, což policii umožňuje ověřit přiznání nebo odhalit falešná. Autorův názor na „bezpředmětnost“ po promlčení zdůrazňuje kritické etické a praktické dilema v dlouhodobém řízení starých případů: měly by být takové informace zveřejněny, jakmile právní stíhání již není možné? Pokračující utajení by mohlo znamenat, že policie stále doufá v přiznání (možná pro uzavření pro rodinu nebo pro vyčištění záznamů) nebo v budoucí legislativní změny, které by umožnily případ znovu otevřít. Naznačuje to také, že specifická povaha zranění byla pravděpodobně vysoce jedinečná nebo neobvyklá, což z ní činilo silný identifikátor.   

Kombinace důkazů o rozházeném bytě, vyvěšeném telefonu, krevních skvrnách na posteli a poloze těla oběti (naznačující „zoufalý úprk“) silně naznačuje dlouhý a brutální boj. Autorova interpretace, že vrah „nechal dívku bojovat o svůj život“ a že to bylo součástí „sadistického plánu“ , je významným poznatkem pro profilování. To naznačuje motivaci přesahující pouhou loupež nebo hněv, poukazující na pachatele, který získával uspokojení z utrpení a prodloužené agónie oběti. Fyzické důkazy dohromady vykreslují obraz dlouhého a intenzivního boje. Nepořádek v místnosti, pokus o přivolání pomoci a konečná poloha oběti (naznačující zoufalý pokus o útěk i v okamžiku zhroucení) vše poukazuje na vleklou konfrontaci spíše než na rychlé, efektivní zabití. Autorův explicitní závěr, že vrah „nechal dívku bojovat o svůj život“ a že to bylo „součástí sadistického plánu“ , je zásadním profilovacím závěrem. Naznačuje, že pachatel získával potěšení nebo psychologické uspokojení z utrpení oběti a z aktu způsobování prodloužené bolesti, spíše než jen z dosažení smrti. Autorovo forenzní uvažování (např. proč by tupá síla nezpůsobila takové krvácení, proč by rychlé bodnutí nevedlo k poloze těla) dále podporuje myšlenku složitějšího, mučivého útoku zahrnujícího více mechanismů zranění. Tento behaviorální vzorec silně poukazuje na pachatele se značnými psychopatickými nebo sadistickými sklony. Takoví jedinci často hledají kontrolu, moc a uspokojení prostřednictvím způsobování bolesti a teroru. Tento poznatek je klíčový pro vytvoření behaviorálního profilu vraha, naznačující historii násilí, hluboký nedostatek empatie a potenciálně vzorec eskalující agrese. Znamená to vysokou míru premeditace ohledně povahy útoku, i když konkrétní oběť byla oportunistická, což se shoduje s teorií „pomsty“, kterou navrhl otec.   

Analýza průběhu vraždy a profil pachatele

Autor se podrobně zamýšlí nad profilem pachatele a zdánlivě nelogickým průběhem vraždy Evy Manové. Zločin se stal v pátek 8. července 1994, mezi 14:00 a 14:30, přičemž Eva zemřela kolem 15:00. Autor zdůrazňuje, že to byl „rušný“ čas v panelovém domě, neboť lidé v té době často odjížděli na chaty nebo dovolené, a v roce 1994 se pracovalo od časných ranních hodin, takže lidé bývali dříve doma. Vražda se odehrála v bývalém věžáku Československé televize v Jabloňové ulici 2929/30, Praha-Zahradní Město, třináctipatrové budově s odhadem 250 obyvateli, což naznačuje prostředí s vysokým provozem.   

Pachatel vstoupil do domu, pravděpodobně s zabalenou kyticí, a výtahem nebo pěšky se dostal k bytu Manové, vstoupil dovnitř, spáchal vraždu a následně dům opustil stejným způsobem. Autor je přesvědčen, že vrah přišel dívku „záměrně pouze zabít“ a dokonce jí to „krátce po svém vstupu do ložnice řekl“. Následoval „zoufalý boj o život“, který musel trvat „několik minut“ a produkovat „velký hluk, rány a dupání“. Přesto, navzdory rušnému času, potenciálnímu hluku z boje a vysoké hustotě obydlení, autor zdůrazňuje, že se neobjevilo „nic!“ – žádní svědci, žádný popis pachatele. To je pro něj „za hranicí fantazie“ a „prostě to není možné“. Autor dochází k závěru, že pachatelem je „těžký psychopat se sklonem k sadismu“. Dále spekuluje, že vrah je „pravděpodobně cizinec“, kterému je „jedno, zda ho někdo pozná nebo ne, protože po vraždě opouští Prahu a mizí“.   

Autorovo pozorování, že jednání vraha „popírá absolutně všechny logické domněnky pro chování vraha“ , je ústředním poznatkem pro profilování. Většina zločinců upřednostňuje vyhýbání se odhalení. Zjevné nerespektování tohoto (otevřený vstup, spáchání hlučné vraždy v rušné budově, klidný odchod) naznačuje extrémní úroveň sebevědomí, hlubokou psychologickou odtažitost nebo nutkání, které převažuje nad pudem sebezáchovy. Tato „iracionalita“ není nutně nedostatkem inteligence, ale spíše projevem závažné poruchy osobnosti, kde potřeba kontroly, uspokojení z činu nebo pocit neporazitelnosti převyšuje racionální myšlení. Chování vraha silně naznačuje, že jeho vnitřní pohnutky nebo psychologické potřeby (např. sadistické uspokojení, moc, kontrola nebo zkreslený pocit neporazitelnosti) hluboce převážily jakékoli racionální obavy z dopadení. „Absurdní představení“ naznačuje divadelní nebo rituální prvek zločinu, kde se vrah soustředil na samotný čin a svůj vnitřní prožitek, spíše než na vnější důsledky. To poukazuje na závažnou poruchu osobnosti, pravděpodobně psychopatii, charakterizovanou hlubokým nedostatkem empatie, neúctou k sociálním normám a sklonem k velikášství nebo vyhledávání vzrušení. Skutečnost, že nikdo nic neviděl ani nenahlásil, navzdory hluku, je buď mimořádnou shodou okolností pro vraha, nebo mrazivou obžalobou lhostejnosti přihlížejících v prostředí s vysokou hustotou zalidnění. Takový profil pachatele naznačuje vysoce nebezpečného jedince, který pravděpodobně bude opakovat podobné činy, pokud nebude dopaden, protože jeho vnitřní nutkání jsou silnější než vnější odstrašující prostředky. Tradiční vyšetřovací metody silně spoléhající na svědecké výpovědi by v takovém případě byly méně účinné, což by si vyžádalo větší zaměření na forenzní důkazy a podrobnou behaviorální analýzu.   

Autorova spekulace, že vrah je „pravděpodobně cizinec“, který „opouští Prahu a mizí“ , je přímým pokusem vysvětlit záhadný nedostatek identifikace a vysoce rizikové chování. Tato hypotéza naznačuje pachatele bez místních vazeb, což ztěžuje jeho vystopování konvenčními prostředky (místní informátoři, komunitní rozpoznání nebo zavedené sociální sítě). Znamená to přechodného pachatele, který využívá místo pro konkrétní účel a poté se přesune, což významně komplikuje vyšetřování rozšířením pátrání za místní hranice. Hypotéza „cizince“, ačkoli spekulativní, poskytuje věrohodné vysvětlení kritické vyšetřovací překážky, kterou je anonymita pachatele. Osoba bez trvalého místního bydliště, sociální sítě nebo zaměstnání je přirozeně obtížněji identifikovatelná tradičními policejními metodami, které se spoléhají na znalosti komunity, místní zpravodajství nebo rutinní dotazy. Jejich anonymita je zachována jejich mobilitou a nedostatečnou integrací do místní struktury. To znamená, že policie by se musela zaměřit na širší, potenciálně mezinárodní databáze nebo vzorce přechodných pachatelů, což by v roce 1994 bylo výrazně náročnější. Tato hypotéza zdůrazňuje inherentní obtíže při vyšetřování trestných činů, kde pachatel není trvalým rezidentem. Poukazuje na potřebu mezinárodní spolupráce a sdílení informací, a to i v době před internetem. Dále vyvstává otázka viktimologie: měla Eva Manová jako sex worker v hlavním městě klientelu, která zahrnovala cizí státní příslušníky? To by poskytlo logickou cestu pro setkání zahraničního pachatele s ní, což by posílilo hypotézu a zdůraznilo, že identita vraha by mohla ležet mimo bezprostřední geografický rozsah vyšetřování.   

Policejní vyšetřování a význam DNA

Případ vraždy Evy Manové se blížil k promlčení, v jednu chvíli zbývalo 91 dní a celkově „méně než rok“ do jeho definitivního promlčení. Vyšetřovatelé z 1. oddělení pražské mordparty udržovali s rodinou Manových pravidelný kontakt, navštěvovali je každých pět let, což otec popsal jako „tradici“. „Loni na podzim“, necelý rok před definitivním promlčením, kriminalisté uskutečnili významnou opětovnou návštěvu rodiny v Jihlavě. Během této návštěvy policie požádala o vrácení konkrétních předmětů, které byly rodině vráceny 20 let předtím, po Evině smrti. Mezi těmito předměty byly „pánské hodinky, které jí rozhodně nepatřily“, „klobouk“ a „další věci“. Evin otec výslovně uvedl své přesvědčení, že opětovné odebrání těchto předmětů bylo „kvůli DNA“. Podle Jiřího Vokuše z Policejního Prezidia ČR „s určitostí existuje vzorek DNA“, který by „i dnes dokázal identifikovat pachatele této vraždy“. Navzdory blížícímu se promlčení „kriminalisté věří, že vraha dopadnou“.   

Potvrzená existence vzorku DNA pachatele, který „by i dnes dokázal identifikovat pachatele“ , je nejdůležitější informací v tomto případě. Znamená to, že navzdory plynutí času a právnímu promlčení existuje definitivní biologická vazba na pachatele. To transformuje případ z čistě nepřímého na případ s potenciálem nezvratné identifikace, i když právní stíhání již není možné. Strategické opětovné odebrání předmětů (pánské hodinky, klobouk) pro testování DNA podtrhuje závazek policie využívat moderní forenzní vědu, a to i desítky let po zločinu. Skutečnost, že policie znovu prověřila staré důkazy, včetně předmětů vrácených rodině před 20 lety, konkrétně pro testování DNA, zdůrazňuje transformační dopad pokroků ve forenzní technologii. Znamená to, že buď nové techniky umožňují extrakci z degradovaných vzorků, nebo že se stala dostupnou komplexnější databáze DNA. To demonstruje strategickou vytrvalost ve vyšetřování starých případů, kde se orgány činné v trestním řízení neustále přizpůsobují novým vědeckým možnostem. Opětovné odebrání „pánských hodinek, které jí rozhodně nepatřily“ , je obzvláště významné, neboť silně naznačuje přímé fyzické spojení s pachatelem a konkrétní cíl pro srovnání DNA. I když je zločin právně promlčen, potenciál identifikace DNA nabízí hlubokou formu uzavření pro rodinu a veřejnost. Znalost identity pachatele, i bez trestního stíhání, může být významným krokem k dosažení jiného druhu spravedlnosti – spravedlnosti pravdy a odpovědnosti. To také vysílá silnou zprávu pachatelům, že vědecké pokroky znamenají, že jejich zločiny nemusí být nikdy skutečně „studené“, a identifikace zůstává možností, bez ohledu na právní lhůty. Naznačuje to, že cílem policie se mohlo posunout od stíhání k identifikaci a veřejnému zveřejnění, pokud to bude právně přípustné, aby se dosáhlo uzavření.   

Specifická zmínka o „pánských hodinkách, které jí rozhodně nepatřily“, jako o jednom z předmětů znovu odebraných pro testování DNA , je vysoce specifickým a potenciálně klíčovým kusem fyzického důkazu. Na rozdíl od přívěsku (který nebyl „mužského typu“), tyto hodinky přímo poukazují na mužskou přítomnost na místě činu, s největší pravděpodobností pachatele. Jejich opětovné odebrání naznačuje zaměřenou forenzní strategii zaměřenou na získání DNA vraha z předmětu, se kterým pravděpodobně manipuloval nebo jej nosil, což z něj činí hlavního kandidáta na definitivní spojení. Zatímco povaha přívěsku byla ohledně pohlaví nejednoznačná, hodinky jsou výslovně „pánské“. To z nich činí mnohem silnější a méně nejednoznačný důkaz pro spojení mužského pachatele s místem činu. Skutečnost, že byly vráceny rodině a poté konkrétně vyžádány zpět policií pro testování DNA, naznačuje, že byly považovány za klíčový důkaz s vysokým potenciálem pro získání biologického materiálu vraha. To naznačuje, že vyšetřovatelé měli silné počáteční podezření na mužského pachatele a že tyto hodinky byly klíčovou fyzickou stopou. Tento detail naznačuje konzistentní vyšetřovací zaměření na mužského podezřelého. Opětovné testování takto specifického a přímo přisuzovatelného předmětu naznačuje, že policie má buď konkrétního podezřelého na mysli pro srovnání, nebo doufá v shodu s rozšířenou databází DNA. Tyto hodinky představují hmatatelný předmět, který by mohl definitivně identifikovat vraha, pokud bude nalezena shoda, což z nich činí jednu z nejslibnějších cest k vyřešení případu, byť jen pro účely identifikace.   

Pohled otce oběti a nevyřešené otázky

Otec Evy Manové, Vítězslav Man, promluvil o životě a smrti své dcery s hlubokou a přetrvávající bolestí. Uvedl, že se se smrtí své dcery „nikdy nevyrovnal“ a že Eva „pro nás byla všechno. Bylo to naše štěstí!“. Popsal Evu jako „moc šikovnou holku“, která se neustále snažila něco dokazovat, například svou schopnost rychle a bezpečně řídit auto nebo vydělávat peníze. Eva se po maturitě rozhodla odejít do Prahy, protože nechtěla pracovat „za pár korun“ v jihlavské nemocnici, s cílem vydělat „spoustu peněz“. Otec se o Evině profesi dozvěděl až po její vraždě.   

Vítězslav Man je přesvědčen, že smrt jeho dcery „musela být pomstou“. Odhalil, že Eva „divně mluvila“ o Richardově „společníkovi“, což je detail, který explicitně sdělil policii. Otec také podezříval, že Eva se prostitucí mohla zabývat již dříve, když ještě pracovala v jihlavské nemocnici, neboť u ní jednou viděl „cizí klíče od bytu“ a domníval se, že jí to „někdo asi poradil v práci“. Richard se otci zpočátku jevil jako „seriózní, slušný“ a dokonce hodil Evě zlatý prstýnek do hrobu, ale od té doby ho rodina „už nikdy neviděla“. Rodina nabídla odměnu 50 000 Kč za informace vedoucí k vrahovi, avšak policie novinářům žádné informace neposkytla. Otcův vzkaz vrahovi zněl: „Vzal jsi nám kus života!“.   

Otcovo silné přesvědčení, že Evina smrt „musela být pomstou“ , je významným, byť subjektivním, poznatkem o potenciálních motivech. Pocházející od někoho, kdo Evu důvěrně znal, tato teorie naznačuje osobní prvek zločinu, pravděpodobně související s jejími profesionálními aktivitami, konkrétním klientem nebo sporem v její síti. To odporuje jednoduchému loupežnému motivu a více se shoduje s autorovou teorií „sadistického plánu“, neboť pomsta často zahrnuje touhu způsobit utrpení nad rámec pouhého zabití, což naznačuje hlubší, již existující animozitu. Otcova perspektiva, ačkoli hluboce emocionální, je zakořeněna v jeho důvěrné znalosti Evina života, charakteru a rozhodnutí. Jeho teorie „pomsty“ silně naznačuje, že vrah měl osobní křivdu nebo přímé, negativní spojení s Evou, pravděpodobně pramenící z jejího profesního života, konkrétní interakce s klientem nebo sporu v její sociální či profesní síti. Tato teorie přímo zpochybňuje myšlenku čistě oportunistického zločinu nebo náhodného násilného činu. Shoduje se s autorovou teorií „sadistického plánu“ , neboť pomsta často zahrnuje touhu způsobit utrpení nad rámec pouhého zabití, což naznačuje hlubší, již existující animozitu. Tato perspektiva, od někoho, kdo Evu důvěrně znal, nabízí zásadní lidský rozměr a potenciální motiv, který není okamžitě patrný z pouhých fyzických důkazů.   

Otcovo znepokojení ohledně Richardova „společníka“ a jeho podezření na Evinu dřívější prostituci v Jihlavě představují kritické, nevyřešené otázky. Tyto detaily naznačují potenciální skryté vrstvy Evina života a spojení, které nemusely být plně prozkoumány nebo veřejně odhaleny. Otcova přetrvávající bolest a jeho vzkaz vrahovi podtrhují hlubokou lidskou cenu nevyřešených zločinů a zoufalou potřebu rodiny po odpovědích, a to i desítky let poté. Tato přetrvávající podezření zdůrazňují složitost starých případů, kde osobní vyprávění může nabídnout klíčové, avšak někdy neprokazatelné stopy.

Závěr

Případ vraždy Evy Manové z roku 1994 představuje komplexní a tragickou událost, která i po desetiletích zůstává neobjasněna, přestože byla právně promlčena. Analýza dostupných informací odhaluje směs forenzních důkazů, behaviorálních anomálií a přetrvávajících otázek, které dohromady vytvářejí obraz obzvláště brutálního a záhadného zločinu.

Evina dvojí existence jako zdravotní sestry a prostitutky, pečlivě utajovaná před rodinou, ji vystavila značným rizikům a izolovala ji od potenciálních podpůrných systémů. Role jejího přítele Richarda, který byl do jejího podnikání zasvěcen a poté náhle zmizel, stejně jako zmínka o jeho „společníkovi“, představují nevyřešené otázky a potenciální slepé uličky ve vyšetřování.

Místo činu vykazovalo známky násilného a prodlouženého boje, s rozházeným bytem, vyvěšeným telefonem naznačujícím marný pokus o pomoc a krevními skvrnami na posteli. Objev čtyř rudých karafiátů a záhadného přívěsku, který nepatřil oběti, naznačuje rituální nebo symbolický prvek činu a rozšiřuje okruh potenciálních pachatelů. Policie záměrně utajila oficiální příčinu smrti z taktických důvodů, což naznačuje, že povaha zranění byla vysoce specifická a mohla by sloužit jako klíč k identifikaci pachatele. Spekulace o těžkém pobodání a ráně v čele naznačují sadistický motiv, kdy vrah záměrně prodloužil utrpení oběti.

Chování pachatele, který spáchal hlučnou vraždu v rušné obytné budově za bílého dne a přesto se vyhnul identifikaci, se jeví jako vysoce iracionální a naznačuje extrémní míru psychopatické odtažitosti nebo nutkání. Hypotéza o „těžkém psychopatovi se sklonem k sadismu“, který je „pravděpodobně cizinec“ a po činu zmizel z Prahy, je pokusem vysvětlit tuto záhadnou anonymitu a vysoké riziko, které pachatel podstoupil.

Navzdory promlčení zločinu je existence vzorku DNA pachatele, který by ho mohl identifikovat i dnes, nejdůležitějším prvkem případu. Opětovné odebrání předmětů, jako jsou pánské hodinky, pro testování DNA ukazuje na vytrvalé úsilí policie využít moderní forenzní vědu k objasnění případu, i když již není možné trestní stíhání. To nabízí naději na uzavření pro rodinu, i když jen ve formě poznání pravdy.

Pohled otce Evy, jeho trvalá bolest a přesvědčení, že šlo o „pomstu“, zdůrazňují hluboký lidský dopad nevyřešených zločinů. Jeho podezření a informace, které poskytl policii, jako je zmínka o Richardově „společníkovi“, představují důležité, avšak zřejmě nevyřešené otázky, které by mohly poskytnout další vodítka k pochopení plného rozsahu událostí.

Případ Evy Manové zůstává mementem složitosti lidského chování, dopadu skrytých životů a neúprosné snahy o spravedlnost, která přesahuje právní termíny. Potenciál identifikace pachatele prostřednictvím DNA, i když bez trestního stíhání, nabízí alespoň částečné uzavření pro rodinu a připomíná, že některé zločiny nikdy zcela nevychladnou.