Téměř na úpatí posvátného vrchu Chotuc, se před zraky kolemdoucích za hradbou nepropustného porostu skrývá starý židovský hřbitov. Jeho založení je datováno rokem 1884 židovskou komunitou obce Křinec.
První zajímavost poskytl ač nevědomky sám zakladatel hřbitova Eliáš Heller, který zemřel pouhých deset dní po vysvědcení areálu, 21.listopadu 1884 a stal se tak kromě zakladatele i prvním pochovaným na půdě hřbitova.
Další zajímavostí je i to, že již od počátku byla plocha hřbitova rozdělena na dvě části, z nihž jednu tvořilo svaté pole, tedy místo posledního odpočinku členů židovské obce a druhou využíval hrobník jako užitkovou zahradu.Tím se vysvětluje důvod prvotního údivu vstoupivšího návštěvníka, když spatří hřbitov uprostřed starého dnes už vesměs ,,mrtvého“ovocného sadu. Opravdu neobvyklá kombinace a o to působivější dojem hned na uvítanou při vstupu na hřbitov.
V horní části hřbitova se nachází původní obřadní síň,ve které se nezachovalo kromě průjezdních vrat vůbec nic.Pouze stěny nesou pozůstatky dřívějších pamětních desek a obrys omývacího stolu,jinak je místo zcela zpustošeno.Druhou část objektu tvoří byt hrobníka,kde se kromě poměrně tísnivé atmosféry umocněné působivým výhledem na náhrobky ve stínu ovocného sadu rovněž nic nedochovalo.
,,Smrtelnou ránu“ dostává hřbitov v roce 1984,tedy přesně sto let po svém založení,kdy přechází do rukou soukromého vlastníka.Ten s areálem volně nakládá podle svého ,,laskavého“uvážení až do roku 1998 kdy je hřbitov navrácen do péče židovské obce města Prahy.O tomto barbarském dílu zkázy rukou soukr.vlastníka žaluje nejlépe dnes už jen hromada rozbitých kvádrů z původní honosné neorenesnační hrobky paní Marie Baer nacházející se v těsné blízkosti dřívější obřadní síně.
Celkem dnes lze najít v areálu asi 157 náhrobků a jejich zbytků z let 1887 až 1937.Jména jsou dnes už téměř nečitelná,nicméně jejich úctyhodnost v místě nadále zůstává přítomná.
Rozpadající se náhrobky obrůstající mechem,deštěm a větrem ošlehané nápisy jmen ctihodných občanů židovské obce,podivný,intenzívní pach hniloby mísící se s vůní tisíců fialek prorůstajících mezi hroby,pokroucené větve mrtvých stromů nad vámi,jakoby nehybně znepokojující klid a ticho místa,to vše vás nutí k rozjímání při procházce tímto lidmi zapomenutém místě.Oč je tento pocit jakési marnosti a smutku silnější,když víme že jedním z důvodu zkázy kdysi jistě malebného a okázalého místa je i fakt,že žádný z členů křinecké židovské obce nepřežil hrůzy holokaustu.
Ti kteří zde kdysi dávno s láskou a úctou pohřbili své drahé mrtvé,sami nalezli krutou smrt daleko od domova a k věčnému odpočinku byli ,,pochování“do hromadných bezejmenných hrobů kdesi za zdmi koncentračních táborů po celé Evropě.Mrtví tak zůstali navždy opuštěni a snad právě ten pocit naprosté opuštěnosti a sklíčenosti kouzlí tajemnou atmosféru místa dodnes…
Autor textu a fotografií: Magdaléna Hodboďová
