Úvod: Kdo jste, když vám nikdo nevěří?
Představte si, že byste ztratili vše, co prokazuje, kým jste. A teď si představte, že se vám to stane v totalitním státě, jehož tajná policie je posedlá kontrolou a nedůvěrou. Co by se stalo, kdybyste nemohli úřadům dokázat svou existenci, svou minulost, své jméno? Kým byste se stali v očích mašinerie, která v každé anomálii vidí nepřítele?
Přesně to je výchozí bod jednoho z nejbizarnějších a nejzáhadnějších případů v análech československé Státní bezpečnosti (StB). V jeho středu stojí muž, který se v roce 1955 objevil doslova odnikud. Říkal si Karel Novák, ale nikdo mu nevěřil. Pro StB se stal téměř třicetiletou posedlostí, hádankou, kterou se snažila rozluštit pomocí obrovských prostředků, desítek agentů a psychologického nátlaku. Jeho příběh je mnohem víc než jen špionážní drama; je to „alegorický příběh 20. století“, který odhaluje absurditu, paranoiu a nelidskost totalitního režimu v celé její nahotě.
Pojďme odhalit pět nejvíce šokujících faktů z jeho neuvěřitelného osudu, které vás donutí pochybovat o hranicích reality.
——————————————————————————–
1. Geniální lest: Rok předstíral, že je hluchoněmý, aby zmátl vyšetřovatele.
Když v červnu 1955 hlídka Veřejné bezpečnosti zadržela u slovensko-polských hranic muže bez jakýchkoliv dokladů, netušila, že tím spouští vyšetřovací maraton, který potrvá desetiletí. Neznámý s hlídkou komunikoval pouze posunky a písemně předložil svou legendu: jmenuje se Karel Novák, narodil se v roce 1934 v Radhošti a je od narození hluchoněmý. Během války ho prý nacisté odvlekli do ústavu pro hluchoněmé v rakouském Grazu, kde získal jediné vzdělání.
Vyšetřovatelé i lékaři byli od počátku skeptičtí. Ačkoliv žádné lékařské vyšetření, včetně narkoanalýzy pentotalem, nedokázalo simulaci jednoznačně prokázat, odborníci ji považovali za vysoce pravděpodobnou. Zvláště výmluvný byl posudek MUDr. Františka Šroma, který konstatoval, že Novákova nadprůměrná inteligence a dokonalé zvládnutí dvou jazyků (češtiny a němčiny) v písemné formě jsou pro člověka, který je od dětství hluchý, prakticky nemožné.
Zlom, který musel bezpečnostní orgány ponížit a zároveň utvrdit v jejich nejhorších podezřeních, přišel o zhruba devět měsíců později. Na podzim 1956 Novák úřadům oznámil, že po šoku při údajné autonehodě v Praze „zázračně“ nabyl sluchu i řeči. Tato neuvěřitelná a dokonale zahraná lest odstartovala zcela novou, ještě intenzivnější fázi vyšetřování. Muž bez minulosti začal mluvit, ale jeho tajemství se tím jen prohloubilo.
——————————————————————————–
2. Absolutní zrada: Jeho nejlepší a téměř jediný přítel na něj celou dobu donášel StB.
Po svém „uzdravení“ v roce 1956 si Karel Novák našel práci v kladenském Průmstavu. Zde se seznámil s Františkem Veisem. Rychle se z nich stali blízcí přátelé a Novák, jinak uzavřený a nedůvěřivý, v něm nalezl spřízněnou duši. Ale kdo byl ten muž, kterému Novák jako jedinému otevřel svou duši? Odpověď je tou nejmrazivější ukázkou metod StB. Právě Veis byl první člověk, kterému se Novák soukromě přiznal, že svou hluchoněmotu celou dobu jen předstíral. Svěřoval se mu se svými pocity, plány a frustrací.
Šokující pravdou však bylo, že František Veis byl od samého počátku jejich přátelství informátorem Státní bezpečnosti. Později se dokonce stal placeným agentem s krycími jmény KUBAČKA JAROSLAV a JELÍNEK, nasazeným přímo na sledování Nováka. Vše, co mu Novák v důvěře řekl, systematicky předával tajné policii. Zatímco Novák považoval Veise za svého „téměř jediného přítele“, ten ho bez skrupulí zrazoval.
Osud však pro Veise přichystal tu nejkrutější, kafkovskou tečku. Po roce 1968 byl tento agent sám prověřen a propuštěn z armády. Později se stal signatářem Charty 77 a v roce 1980 byl paradoxně odsouzen ke dvanácti letům vězení za špionáž – stejným režimem, kterému tak ochotně sloužil. Totalitní mašinerie nakonec pohltila i svého vlastního donašeče.
——————————————————————————–
3. Kafka na druhou: Byl odsouzen, v době uvolnění rehabilitován a za normalizace znovu poslán do vězení.
I přes nedostatek jakýchkoliv přímých důkazů byl Karel Novák v roce 1962 na základě rozporuplných a často protichůdných svědectví navrátilců z emigrace odsouzen za vyzvědačství k dvanácti letům odnětí svobody. Stát si zkrátka potřeboval potvrdit svou verzi o nebezpečném západním agentovi a soud mu poslušně vyhověl.
Během politického tání Pražského jara v roce 1969 se Novákovi naskytla naděje. Požádal o rehabilitaci a zvláštní senát Krajského soudu v Praze jeho původní rozsudek skutečně zrušil. Soud konstatoval, že verdikt byl nezákonný, založený na „uměle zkonstruovaném obvinění“, a propustil Nováka na svobodu. Zdálo se, že spravedlnost, i když pozdě, zvítězila.
Tato iluze se však krutě rozplynula s nástupem normalizace. Ministerstvo spravedlnosti podalo stížnost a Nejvyšší soud ČSR v roce 1971 rehabilitační rozsudek zrušil. Karel Novák byl donucen vrátit se do vězení, aby si odpykal zbytek svého původního trestu. Tato právní a lidská tragédie, kdy byl muž osvobozen a následně znovu uvězněn na základě stejných, již jednou zpochybených „důkazů“, je dokonalou ukázkou toho, jak snadno politická atmosféra v Československu dokázala ohýbat a ničit spravedlnost.
——————————————————————————–
4. Posedlost státu: Bezpečnost do jeho případu investovala obrovské prostředky, natočila o něm film i televizní pořad.
Pátrání po Novákově identitě trvalo téměř třicet let a StB do něj investovala neuvěřitelné množství času a prostředků. Jeho případ byl součástí celostátní akce „EVROPA“ zaměřené na odhalování takzvaných „nelegálů“ – agentů cizích rozvědek. Na Nováka byla nasazena řada agentů z řad jeho přátel i spoluvězňů, byl odposloucháván a sledován. Jeho spisy, vedené pod byrokratickými krycími jmény jako „N-44“ nebo „MARŤAN“, bobtnaly do tisíců stran, aniž by přinesly jedinou konkrétní odpověď.
Když selhaly standardní metody, sáhla StB k masivní mediální manipulaci. V roce 1972 nechala v Československé televizi odvysílat publicistický pořad Stará stopa, kde byl jeho případ zrekonstruován a veřejnost vyzvána k podávání svědectví. I tato snaha však vyšla naprázdno. Nešlo přitom o žádnou neutrální publicistiku. Tvůrci pořadu, jako Bohumil Pavlinec a Zdeněk Lavička, byli osvědčenými spolupracovníky StB, specialisty na propagandistickou tvorbu.
Vrcholem této snahy byl normalizační špionážní film Případ mrtvého muže z roku 1975, který byl volně inspirován Novákovým příběhem. Scenárista Jindřich Kühnel, rovněž dlouholetý příslušník StB, si však realitu upravil. Ve filmu hlavní postava, demaskovaný agent, na konci spáchá sebevraždu. Tím byl případ pro veřejnost symbolicky a definitivně „uzavřen“. Skutečný Karel Novák byl přitom v té době stále naživu a pod neustálým dohledem StB, která si s ním stále nevěděla rady.
——————————————————————————–
5. Poslední slovo: Své tajemství si vzal do hrobu, ale zanechal po sobě mrazivou hádanku.
Celá absurdní sága se definitivně uzavřela 18. listopadu 1981, kdy Karel Novák náhle zemřel na infarkt. Pro Státní bezpečnost to znamenalo konečný neúspěch. Její agenti ještě po jeho smrti důkladně prohledali jeho skromný byt v Kladně v naději na poslední odhalení. Horečně zabavili a analyzovali každý útržek papíru se stopami chemikálií a rozmontovali tranzistorová rádia v domnění, že najdou důkaz o špionážním spojení. Výsledek byl pro ně zdrcující: vše bylo naprosto neškodné. Muž, který pro ně představoval ztělesnění nepřítele, zemřel, aniž by odhalil jediné ze svých tajemství.
Karel Novák byl mimořádně inteligentní muž (psychologické vyšetření mu naměřilo IQ 129) a svou bezvýchodnou situaci si plně uvědomoval. Snad nejlépe ji sám popsal během psychologického posudku v roce 1972, kdy svou existenci přirovnal k hádance, jejíž řešení závisí jen na fantazii vyšetřujícího.
V prvém případě je ten lstivý tvor, zaprodanec v cizích službách, a v tomto případě je normální. V druhém případě je nevinný člověk, ale potom ovšem nemůže být normální. V žádném případě však nemá přijatelné východisko.
——————————————————————————–
Závěr: Záhada větší než život
Navzdory desetiletím snahy, obrovským prostředkům a plné moci totalitního státu se nikdy nepodařilo zjistit, kdo Karel Novák skutečně byl. Byl geniálním špionem, který dokázal vodit za nos celý bezpečnostní aparát? Nebo tragickou obětí války, která ztratila paměť i identitu a snažila se jen přežít ve světě, který jí nerozuměl? Nebo snad něco úplně jiného, co si ani paranoidní mysl StB nedokázala představit? Odpověď si vzal s sebou do hrobu.
Jeho příběh však zůstává fascinujícím svědectvím o střetu jedince s represivní mašinérií. Co nám osud Karla Nováka, muže, který se vzepřel tomu, aby byl definován státem, říká o síle lidské vůle a hranicích moci?
