5 znepokojivých faktů o Ivanu Roubalovi, které třeba neznáte
Když se řekne Ivan Roubal, většině z nás se vybaví obraz jednoho z nejbrutálnějších vrahů divokých 90. let. Obrazem farmáře, který se modlil k Bohu a zároveň krmil svá prasata lidským masem, aby po jeho obětech nezůstala jediná stopa. Tento obraz je sice děsivý, ale zároveň neúplný. Realita Roubalova případu je totiž mnohem komplexnější, plná paradoxů a znepokojivých detailů, které často unikají pozornosti. Co když nejznámější část jeho příběhu je pouhým mýtem a ty skutečně děsivé fakty leží jinde? Tento článek odhalí pět překvapivých a méně známých skutečností, které vykreslují plnější a o to znepokojivější portrét tohoto „profesora zločinu“.
——————————————————————————–
1. Legendární krmení prasat? Nejznámější část příběhu soud nikdy neprokázal.
Nejhrůznější detail, který definuje legendu Ivana Roubala, je zároveň ten nejméně prokazatelný. V prosinci roku 1991 zmizel jeho obchodní partner František Heppner (narozen 1929) a jeho ruská přítelkyně. Jejich těla nebyla nikdy nalezena, což vyšetřovatelům zásadně zkomplikovalo práci.
Policie sice měla k dispozici klíčovou informaci od Roubalova vlastního syna. Ten původně potvrdil, že mu otec v opilosti řekl, že oba zavraždil a jejich těla nechal sežrat prasaty. U soudu však syn svou výpověď ze strachu popřel.
Tím vznikl zásadní paradox: ačkoliv je tento čin nejznámější a nejmrazivější částí Roubalova příběhu, soud ho z těchto dvou vražd zprostil. Důvod byl čistě právní – bez těl nebylo možné s jistotou vyloučit, že pohřešovaní stále někde žijí. Moc tohoto mýtu spočívá v jeho primální brutalitě a v představě „dokonalého zločinu“, při kterém je důkaz kompletně pohlcen – koncept, který veřejnou mysl děsí i fascinuje zároveň.
„Soud musel dát za pravdu Roubalovu obhájci JUDr. Miloslavu Topinkovi, že ‚pokud nebudou nalezena těla pohřešovaných, nelze vyloučit, že tito lidé žijí.'“
2. Usedlost „Pohádka“: Místo s vlastní temnou historií a kletbou.
Místo, kde Roubal žil a pravděpodobně i vraždil, nebylo jen tak ledajakým statkem. Usedlost „Pohádka“, původním názvem Christlhof, byla opuštěná samota v hlubokých lesích u Čachrova na Šumavě, kam se dalo dostat v podstatě jen traktorem nebo s koňmi. Toto místo mělo svou vlastní temnou historii dávno předtím, než se zde objevil sériový vrah.
Podle legendy z 19. století zde žila bylinkářka a okultistka, kterou místní obyvatelé obvinili z čarodějnictví a brutálně ji ulynčovali. Než zemřela, stačila prý obejmout břízu a celé místo proklela. Ani v poválečném období se statku neštěstí nevyhýbalo. Jedna z rodin, která zde bydlela, tragicky skončila – žena údajně zešílela a její muž se oběsil.
Ironií osudu je, že si Ivan Roubal toto místo s pohnutou historií pronajal a přejmenoval ho na „Pohádku“. Nejde ani tak o nadpřirozenou událost, jako spíše o psychologický jev: pustá a historicky tragická místa mohou přitahovat jedince s podobně temnými sklony, čímž vzniká ponurá symbióza mezi člověkem a místem.
3. Zbožný psychopat: Inteligentní vrah, který citoval z Bible a sám sebe nazýval „vězněm Havlova svědomí“.
Ivan Roubal nebyl jen primitivní zabiják. Jeho osobnost byla plná znepokojivých rozporů. S nadprůměrným IQ 112 byl ve vězení přezdíván „profesor“. Snažil se vystupovat kultivovaně a jeho slovník byl bohatý.
Nejvýraznějším rozporem byla jeho okázalá zbožnost. V minulosti byl členem Svědků Jehovových, se kterými se však ještě před revolucí rozešel. I před soudem a vyšetřovateli se stylizoval do role hluboce věřícího křesťana, který prokládal své řeči citáty z Bible. U jednoho z líčení pronesl:
„dobrovolně se vzdávám svého práva, kterým je lhát. Bylo by mi to odporné a neslučuje se to s mou vírou“…
Tato maska zbožnosti byla v příkrém kontrastu s posudkem psychologů. Ti ho popsali jako osobnost bezcitnou, narcistickou, egocentrickou a sobeckou, která hluboce pohrdá lidmi. Jeho nejvyšší hodnotou byly peníze a majetek, pro které byl schopen bezohledné agrese a krutosti.
Svou stylizaci do role oběti dotáhl k dokonalosti, když se ve stovkách stížností a dopisů prezidentu Havlovi podepisoval jako „doživotní vězeň Havlova svědomí“.
4. Specialita krutosti: Mafiánská smyčka „do kozelce“.
Ivan Roubal měl svou specifickou a mimořádně brutální metodu, která odhaluje jeho chladnokrevnost. U několika svých prokázaných obětí – například u majitelů autopůjčovny ZAPAP Petra Kudrny a Petera Magdolena nebo u Václava Dlouhého – použil metodu svázání „do kozelce“.
Princip této techniky byl ďábelsky jednoduchý a krutý. Obětem omotal kolem krku provaz nebo elektrické vodiče takzvaným „mafiánským způsobem“. Smyčka byla vedena k nohám spoutaným za zády. Jak se oběti unavily a poklesly jim nohy, vahou vlastního těla se pomalu a bolestivě samy uškrtily. Šlo o metodu, která záměrně prodlužovala utrpení a přenášela akt usmrcení na samotnou oběť, což svědčí o hlubokém sadismu a psychologické krutosti. U Václava Dlouhého navíc Roubal přidal další trýznivý detail: kromě smyčky na krku měl prádelní šňůrou podvázány i genitálie.
5. Chaos 90. let v praxi: Jak se nejznámější vrah na chvíli dostal na svobodu kvůli chybě soudce.
Soudní proces s Ivanem Roubalem trval téměř čtyři roky a byl plný nečekaných zvratů, které dokonale ilustrují chaos panující v tehdejší justici. Ten největší skandál se odehrál 30. září 1997.
Předseda senátu, soudce JUDr. Jiří Horký, udělal neuvěřitelnou administrativní chybu – opomněl Roubalovi včas prodloužit vazbu. Podle zákona tak musel být jeden z nejnebezpečnějších vrahů v zemi okamžitě propuštěn na svobodu.
Policisté na tuto absurdní situaci bleskově zareagovali. Počkali si na Roubala přímo před branami pankrácké věznice a za účasti televizních kamer ho znovu zatkli, tentokrát pro podezření z vyhrožování svědkům. Tento incident nebyl jen symbolem „divokých devadesátých let“, ale i konkrétním příkladem selhání systému. Důsledky pro soudce? Za pochybení byl kárným senátem potrestán dvacetiprocentním snížením platu po dobu tří měsíců.
——————————————————————————–
Závěr: Složitější portrét zla
Příběh Ivana Roubala je mnohem víc než jen jednoduchým portrétem monstra, které krmí prasata lidským masem. Je to znepokojivá mozaika složená z mýtů, které přebily fakta, z fatálního selhání systému, z temných míst s vlastní historií a z děsivých rozporů v lidské povaze. Je to příběh inteligentního a zároveň bezcitného psychopata, který se skrýval za maskou víry. Co to o naší společnosti vypovídá, že nás dodnes nejvíce fascinuje právě ta nejméně prokázaná část jeho děsivého příběhu?
