Úvod: Výprava do srdce Uralu
V lednu roku 1959 se na ambiciózní lyžařskou výpravu do nehostinných končin severního Uralu v tehdejším Sovětském svazu vydala skupina deseti mladých a fyzicky zdatných turistů. Devět z nich se však nikdy nevrátilo a jejich osud se stal jednou z největších a nejmrazivějších záhad 20. století. Všichni byli zkušení horalé, převážně studenti a absolventi Uralského polytechnického institutu, a jejich cílem bylo zdolání odlehlé hory Otorten. Kvůli navigační chybě v prudké sněhové bouři je však jejich kroky zavedly na osudný svah hory Cholat Sjachyl. Dříve než se ponoříme do spekulací o tragickém konci, je klíčové porozumět, kdo tito lidé byli, jaké byly jejich cíle a jaký byl původní plán cesty, která se proměnila v legendu.
Cíl expedice: Zdolání vrcholu Otorten
Hlavním cílem výpravy bylo dosažení vrcholu hory Otorten, která se nachází přibližně 10 kilometrů severně od místa, kde skupina později tragicky zahynula. Trasa, kterou navrhl vůdce skupiny Igor Djatlov, byla oficiálně schválena Sverdlovskou městskou komisí a klasifikována jako III. kategorie obtížnosti – v té době nejvyšší možná v Sovětském svazu. To dokládá, že se nejednalo o lehkovážný výlet amatérů, ale o pečlivě naplánovanou a náročnou vysokohorskou túru. Pro většinu účastníků mělo její úspěšné absolvování znamenat získání certifikace III. kategorie (nejvyššího stupně) obtížnosti, což byl vrchol jejich dosavadní sportovní kariéry, a proto je na místě se blíže seznámit s lidmi, kteří se této odvážné cesty zúčastnili.
Kdo byli členové výpravy?
Tým mladých a zkušených horalů
Ačkoliv byli zkušení a disciplinovaní, deníky a fotografie nalezené na místě tragédie vykreslují obraz semknuté skupiny mladých přátel, plných humoru, hudby a touhy po dobrodružství. Následující tabulka představuje devět členů expedice, kteří pokračovali v cestě až do jejího tragického konce.
| Jméno | Věk | Role / Pozadí | Zajímavost |
| Igor Djatlov | 23 | Student radioinženýrství, vůdce výpravy | Sestavil skupinu a navrhl celou trasu. |
| Zinaida Kolmogorovová | 22 | Studentka radioinženýrství | Oblíbená a zkušená turistka, přáteli přezdívaná Zina. |
| Ljudmila Dubininová | 20 | Studentka stavebního inženýrství | Nejmladší členka, známá svou houževnatostí a odolností. |
| Jurij Dorošenko | 21 | Student radioinženýrství | Člen sportovního klubu institutu. |
| Alexandr Kolevatov | 24 | Student fyziky a technologie | Považován za seriózního a rozvážného člena. |
| Rustem Slobodin | 23 | Absolvent inženýrství | Tichý, ale s dobrým smyslem pro humor, hrál na mandolínu. |
| Georgij Krivoniščenko | 23 | Inženýr v jaderném komplexu Majak | Přítel Djatlova, psal básně a hrál na mandolínu. |
| Nikolaj Thibeaux-Brignolles | 23 | Absolvent stavebního inženýrství | Zábavný a veselý člen skupiny, jehož otec byl obětí Stalinových represí. |
| Semjon Zolotarjov | 38 | Lyžařský instruktor a válečný veterán | Nejstarší člen, ke skupině se připojil na poslední chvíli a nikdo ho dobře neznal. |
Muž, který se vrátil: Jurij Judin
Původně byla expedice desetičlenná. Desátým členem byl Jurij Judin, student ekonomie a geologie. Dne 28. ledna, jen několik dní po zahájení pěší části trasy, byl nucen výpravu opustit. Zhoršující se projevy chronického revmatismu a vrozené srdeční vady, které mu způsobovaly silné bolesti kloubů doprovázené horečkou, mu znemožnily pokračovat v náročném pochodu. Judinovo rozhodnutí vrátit se zpět mu nevědomky zachránilo život a učinilo z něj jediného přeživšího člena Djatlovovy expedice. Od představení členů se nyní posuňme k chronologickému popisu jejich posledních společných dnů.
Poslední společné dny: Chronologie cesty
Díky deníkům a fotoaparátům, které byly později nalezeny v opuštěném táboře, můžeme s vysokou přesností zrekonstruovat průběh cesty až do osudného večera.
1. 23. ledna 1959: Skupina odjíždí vlakem ze Sverdlovsku (dnešní Jekatěrinburg) a zahajuje svou dlouho plánovanou cestu.
2. 27. ledna 1959: Výprava zahajuje pěší trek z osady Vižaj, posledního obydleného místa na jejich trase. Odtud je čekají stovky kilometrů divočinou.
3. 28. ledna 1959: Nastává klíčový a, jak se později ukáže, život zachraňující moment. Jurij Judin kvůli zhoršujícím se zdravotním problémům opouští skupinu a vrací se zpět. Zbývajících devět členů pokračuje dál.
4. 31. ledna 1959: V souladu se správnou horalskou praxí si skupina zřizuje v zalesněném údolí na okraji horské oblasti zásobovací sklad, známý jako „labaz“, kde zanechává přebytečné jídlo a vybavení pro zpáteční cestu. Tím si odlehčuje batohy pro náročný výstup.
5. 1. února 1959: Zde skupina učinila své poslední a nejvíce analyzované rozhodnutí. Během postupu se kvůli zhoršujícímu se počasí – sněhové bouři a klesající viditelnosti – odchyluje od plánované trasy vedoucí průsmykem. Kvůli špatné viditelnosti minuli vstup do průsmyku a místo toho začali stoupat západním směrem na svah hory Cholat Sjachyl. Když si uvědomili svou chybu, rozhodli se utábořit přímo na otevřeném svahu, namísto aby sestoupili přibližně 1,5 km do bezpečnějšího lesa.
Závěrečné slovo: Ticho na svahu „Mrtvé hory“
Skupina zkušených, odhodlaných a navzájem si blízkých mladých lidí stála na prahu splnění svého velkého snu. Jejich poslední zdokumentované rozhodnutí – utábořit se na nehostinném, větrem bičovaném svahu hory, jejíž jméno v jazyce místních Mansijů nese zlověstnou předtuchu: Cholat Sjachyl, „Mrtvá hora“ – se stalo posledním známým bodem jejich cesty. Krátce poté se jejich příběh o dobrodružství a přátelství změnil v jednu z nejtragičtějších a nejzáhadnějších událostí, která dodnes fascinuje a zároveň děsí badatele po celém světě.
