13. prosince 1994 nastoupila dvaadvacetiletá Naděžda Jechumtálová v Neratovicích do vlaku jako kterýkoli jiný pracovní den. V Chvatěrubech vystoupila a vydala se pěšky do zaměstnání. Do práce už ale nikdy nedorazila. Několik lidí ji vidělo odcházet. Potom její stopa mizí.
Případ Naděždy Jechumtálové patří mezi dlouhodobě neobjasněná zmizení, u nichž se dodnes podařilo poměrně přesně určit začátek poslední známé cesty, ale nikoli její konec. Naděžda zmizela v prosinci 1994. Přestože po ní policie pátrala v okolí chvatěrubského nádraží a podle pozdějších zpráv byl nasazen i vrtulník, nebyla nalezena.
A potom přišla ještě jedna informace, která případ na okamžik obrátila vzhůru nohama: několik dní po zmizení měl u její babičky zazvonit telefon. Žena na druhém konci měla být podle pozdějšího svědectví sama Naděžda.
Byla skutečně po zmizení ještě naživu? Nebo šlo o omyl? Na tuto otázku veřejně dostupné materiály dodnes nedávají jednoznačnou odpověď.
Poslední cesta
Podle později zveřejněné rekonstrukce vystoupila Naděžda Jechumtálová v úterý 13. prosince 1994 přibližně v 6:12 ráno z vlaku z Neratovic na železniční stanici v Chvatěrubech. Odtud měla pokračovat pěšky směrem ke svému zaměstnání.
A právě tady začíná nejdůležitější část případu.
Naděžda podle dostupných svědectví nezmizela přímo na nádraží. Po vystoupení se vydala po pěšině v prostoru mezi železniční tratí a okolním porostem. Fotogalerie Alespoň část její cesty měla být pozorována dalšími cestujícími.
Počet posledních svědků se ovšem v jednotlivých zdrojích liší. Aha uvádí tři osoby, které měly Naděždu vidět jít samotnou po pěšině mezi lesem a kolejemi. Jiné pozdější materiály uvádějí přibližně čtyři osoby.
Právě tento rozpor je pro dnešní rekonstrukci důležitý.
Neměli bychom ho jednoduše zahladit a vybrat si číslo, které se nám hodí. Bez původního policejního protokolu není možné spolehlivě říci, zda šlo o tři, nebo čtyři svědky.
Jisté je především to, že po vystoupení z vlaku nebyla Naděžda okamžitě sama bez svědků. Několik lidí ji vidělo odcházet směrem k zaměstnání.
Do práce už nedorazila
Podle tehdejších a později publikovaných zpráv Naděžda pracovala v kancelářském prostředí spojeném se seřaďovacím nádražím. Do zaměstnání měla z nádraží pokračovat pěšky.
Jenže tam nedorazila.
To je zásadní moment celé kauzy.
Naděžda neodešla z domu bez cíle. Nezmizela během nejasné cesty mezi několika městy. Její poslední známý pohyb se podle dostupných údajů odehrává na relativně krátké trase mezi nádražím a pracovištěm.
V jedné z pozdějších rekonstrukcí se uvádí, že pěší úsek podél železniční vlečky měl přibližně 280 metrů. Jde však o novější badatelskou rekonstrukci, nikoli o údaj, který bychom mohli bez dalšího označit za přesnou historickou délku trasy z roku 1994.
A právě tady začíná jedna z největších otázek případu:
Co se stalo mezi posledním svědeckým pozorováním a okamžikem, kdy Naděžda měla dorazit do práce?
Pátrání začalo, ale odpověď nepřišla
Když se ukázalo, že Naděžda do zaměstnání nepřišla, začala po ní rodina pátrat. Později byla událost oznámena policii.
Podle dobových a pozdějších popisů policisté prohledávali okolí chvatěrubského nádraží a přilehlý terén. Do pátrání byl zapojen také vrtulník. Alespoň podle některých zdrojů se pracovalo rovněž se služebními psy. Naděžda však nalezena nebyla.
Karel Jechumtál, otec Naděždy, nebyl podle pozdějších materiálů s průběhem pátrání spokojen a rozhodl se pokračovat v hledání vlastními silami. Jeho snaha se později stala součástí kapitoly nazvané Záhada chvatěrubského nádraží v knize Ztracené stopy autorů Jana Stracha a Miroslava Kučery.
Veřejně dostupné zdroje nám ovšem dnes neumožňují zjistit přesný rozsah tehdejšího pátrání, všechny provedené úkony ani úplný seznam míst, která byla prohledána.
To je důležité.
Z odstupu více než třiceti let bychom neměli automaticky tvrdit ani to, že policie pátrala nedostatečně, ani opak. K tomu by bylo potřeba znát původní vyšetřovací dokumentaci.
Muži, kteří se dostali do okruhu prověřování
Již v prvních letech po zmizení se objevily různé směry, kterými se vyšetřování ubíralo.
Pozdější média například uváděla, že policie prověřovala muže, který měl Naděždu v dětství sexuálně napadnout. Podle těchto materiálů měl mít pro dobu jejího zmizení alibi.
Ve stejném kontextu se objevuje ještě jeden muž – jeden ze spolucestujících, který s Naděždou vystoupil z vlaku a který měl v minulosti odsouzení za loupežné přepadení. Ani proti němu však podle zveřejněných materiálů policie nenašla důkaz spojující ho se zmizením.
To je potřeba formulovat přesně.
Být policií prověřován neznamená být pachatelem.
Stejně tak skutečnost, že proti určité osobě nebyl nalezen důkaz, sama o sobě neříká, jak rozsáhlé bylo prověřování ani jak přesně bylo alibi ověřeno.
ALEF proto tyto osoby nepředstavuje jako pachatele, ale jako součást veřejně popsaného vyšetřovacího kontextu.
„Mám pocit, že mě někdo sleduje“
Jedna informace však může být z dnešního pohledu ještě významnější.
Podle svědectví otce Karla Jechumtála, které bylo později publikováno, si Naděžda před zmizením doma stěžovala, že má pocit, že ji někdo sleduje při cestě do práce a zpět.
Je to detail, který se nedá ignorovat.
Současně ale nelze udělat opačnou chybu a prohlásit, že dokazuje existenci stalkera nebo připravovaný útok.
Nevíme totiž:
- kdy přesně Naděžda tuto obavu vyslovila,
- zda hovořila o jednom konkrétním člověku,
- zda si všimla automobilu,
- zda někoho popsala,
- zda měla podezření na někoho z práce,
- ani zda byla tato informace v roce 1994 samostatně rozpracována policií.
Je proto správné ponechat ji jako významné svědectví, nikoli jako prokázanou skutečnost o sledování.
Telefonát, který dodnes nemá vysvětlení
Snad nejpodivnější částí případu je telefonát u Naděždiny babičky.
V knize Ztracené stopy je popsáno, že několik dní po Naděždově zmizení zazvonil u babičky telefon. Po zvednutí měla žena slyšet hlas své vnučky. Hovor však téměř okamžitě skončil.
Aha později uvedla podobnou verzi s tím, že babička prohlásila, že slyšela Naděždin hlas.
Pokud by byla identifikace hlasu správná, znamenalo by to jednu zásadní věc:
Naděžda mohla být ještě několik dní po svém zmizení naživu.
Jenže veřejně dostupné materiály neumožňují tento závěr potvrdit.
Nevíme například, zda se zachoval záznam telefonního provozu, odkud bylo voláno, jak dlouho hovor trval nebo zda policie mohla jeho technický původ prověřit.
Proto je telefonát jednou z nejzajímavějších, ale zároveň nejméně definitivně ověřitelných stop.
Nejde o důkaz života.
Jde o svědectví, které v případě správné identifikace hlasu zásadně mění časovou osu případu.
Byla poslední cesta skutečně bezpečnou cestou?
V pozdějších badatelských materiálech byla trasa od nádraží podrobena detailnější geografické úvaze.
Autor takové rekonstrukce popisuje úsek jako koridor částečně krytý náletovou vegetací a upozorňuje na místa se špatnou viditelností z okolí. Z toho následně vyvozuje vlastní teorii o místě a způsobu útoku. Současně však výslovně upozorňuje, že jeho teorie nevychází z důkazů, ale je pouze hypotetickou rekonstrukcí.
To je velmi podstatné.
Geografická analýza může pomoci určit místa, která stojí za další pozornost. Nemůže sama o sobě říct, co se tam v prosinci 1994 stalo.
Navíc dnešní podoba terénu není automaticky totožná s jeho podobou před více než třiceti lety.
Proto není možné jen podle současných map označit jedno místo na pěšině za místo vraždy.
Teorie o lehkých topných olejích
V pozdějších letech se objevila také teorie spojující zmizení Naděždy Jechumtálové s prostředím tehdejších obchodů s lehkými topnými oleji, známých jako kauza LTO.
Tato úvaha vychází mimo jiné z předpokladu, že Naděžda měla pracovat v prostředí seřaďovacího nádraží a mohla mít přístup k informacím o nákladech. Autor jedné z publikovaných teorií následně spekuluje, že mohla přijít do kontaktu s aktivitami spojenými s LTO a být kvůli tomu odstraněna. Sám tento zdroj však svou konstrukci označuje za teorii a uvádí, že nevychází z důkazů.
A právě zde je nutné být mimořádně opatrný.
Ve veřejně dostupných materiálech jsem nenašel důkaz, že Naděžda Jechumtálová byla zavražděna kvůli LTO.
Nenašel jsem ani veřejný dokument, který by potvrzoval, že byla svědkem konkrétní trestné činnosti nebo že se stala obětí konkrétní skupiny.
To neznamená, že se touto možností nelze zabývat.
Znamená to pouze, že ji dnes musíme označit přesně tak, jaká je:
jako hypotézu, která vyžaduje další ověření.
Co vlastně o případu víme?
Po více než třiceti letech je možné případ rozdělit do několika úrovní jistoty.
Poměrně dobře doložené
Naděžda Jechumtálová byla dvaadvacetiletá žena z Neratovic. V prosinci 1994 odjela vlakem do zaměstnání, vystoupila v Chvatěrubech a vydala se pěšky směrem k práci. Do zaměstnání nedorazila. Policie po ní pátrala, včetně hledání v okolí nádraží a nasazení vrtulníku. Nalezena nebyla.
Závažná svědectví
Několik cestujících mělo vidět Naděždu po vystoupení z vlaku pokračovat pěšky. Rodina později uvedla, že Naděžda před zmizením mluvila o pocitu sledování. Babička měla několik dní po zmizení slyšet její hlas v telefonátu.
Neověřené hypotézy
Jednotlivé pozdější články a badatelské texty uvažují o konkrétním místě násilného útoku, o únosu nebo o souvislosti s prostředím LTO. Tyto konstrukce však veřejně dostupnými důkazy potvrzeny nejsou.
Co se mohlo stát?
Dnes můžeme pracovat s několika základními scénáři.
Násilný čin na cestě do práce
Je možné, že Naděždu někdo napadl přímo v prostoru mezi nádražím a zaměstnáním. Této variantě odpovídá náhlé přerušení její běžné cesty.
Chybí však přímý důkaz.
Kontakt s automobilem nebo jinou osobou
Naděžda mohla opustit obvyklou trasu dobrovolně nebo pod nátlakem. Ani pro tento scénář ovšem nemáme veřejně doloženého svědka.
Pachatel, který znal její rutinu
Pokud byl pocit sledování skutečně založen na reálné zkušenosti, nelze vyloučit, že někdo znal její každodenní cestu a dokázal si na ni počkat.
To je ale stále jen jedna z možností.
Dobrovolný odchod
Tento scénář nelze zcela vyloučit jen proto, že rodina neviděla důvod k útěku. Veřejné prameny však neposkytují přesvědčivý důkaz, který by jej podporoval.
Souvislost se zaměstnáním nebo LTO
Je to nejzajímavější hypotéza z hlediska dalšího badatelského výzkumu, ale zároveň hypotéza s nejmenší veřejnou důkazní oporou. Bez přesného zjištění Naděždina pracovního zařazení a bez konkrétní vazby na osoby či operace v tehdejším průmyslovém prostředí není možné z ní udělat závěr.
Největší otázka případu
Možná nejde o otázku, kdo Naděždu zabil.
To totiž dnes ani nevíme, zda byla zavražděna.
Mnohem přesnější otázka zní:
Co se stalo mezi posledním potvrzeným bodem její cesty v Chvatěrubech a okamžikem, kdy měla dorazit do práce?
Právě tam se případ láme.
Naděžda vstoupila do vlaku.
Vystoupila v Chvatěrubech.
Lidé ji viděli odcházet.
A potom nic.
Žádný příchod do zaměstnání.
Žádná nalezená Naděžda.
Žádný veřejně známý spolehlivý svědek dalšího pohybu.
A podle rodinného svědectví možná ještě jeden hlas v telefonu o několik dní později.
Co by dnes mohlo případ posunout?
Pro další práci ALEF Investigation považujeme za nejdůležitější čtyři oblasti.
Za prvé: dohledat původní policejní záznamy a přesně zjistit, co policie v roce 1994 věděla o posledních svědcích.
Za druhé: přesně určit Naděždino tehdejší pracoviště, pracovní pozici a její skutečnou pracovní náplň. To je zásadní také pro jakékoli seriózní posouzení hypotézy LTO.
Za třetí: pokusit se rekonstruovat telefonát u babičky – datum, okolnosti, průběh a případné technické možnosti jeho ověření.
Za čtvrté: vrátit se k samotným Chvatěrubům. Místo může být dnes jiné než v roce 1994, ale paměť místních lidí, staré fotografie, mapy a podnikové materiály mohou pomoci rekonstruovat podobu poslední známé trasy.
Po více než třiceti letech
Naděžda Jechumtálová zmizela v době, kdy neexistovaly mobilní telefony v dnešním smyslu, kamerové systémy nebyly běžnou součástí veřejného prostoru a digitální stopa, kterou dnes považujeme za samozřejmou, prakticky neexistovala.
To všechno komplikuje dnešní snahu rekonstruovat její poslední hodiny.
Zároveň však právě staré případy ukazují, jak důležitá může být jedna zdánlivě bezvýznamná vzpomínka.
Člověk, který v prosinci 1994 něco viděl u nádraží.
Člověk, který si pamatuje konkrétní vozidlo.
Bývalý zaměstnanec, který si vzpomene na dění v tehdejším areálu.
Někdo, komu Naděžda něco řekla a kdo to tehdy nepovažoval za důležité.
Po desetiletích se může význam takové vzpomínky změnit.
A právě proto tento případ stále stojí za připomenutí.
Výzva veřejnosti
Pamatujete si Naděždu Jechumtálovou, její cestu do zaměstnání, chvatěrubské nádraží nebo okolí pracovního areálu v prosinci 1994?
Máte vlastní vzpomínku, fotografii, dokument nebo informaci, která by mohla pomoci objasnit její zmizení?
Nesnažte se případ sami prověřovat ani kontaktovat osoby, které považujete za podezřelé.
Informaci můžete předat Policii České republiky na lince 158 nebo nejbližší služebně.
Kontaktovat můžete také redakci ALEF Investigation prostřednictvím našeho formuláře.
Každá informace má hodnotu pouze tehdy, když ji dokážeme oddělit od domněnek a ověřit.
Poznámka ALEF Investigation
Tento text vychází z veřejně dostupných historických a mediálních zdrojů. ALEF Investigation nemá přístup k neveřejnému policejnímu ani soudnímu spisu a nepředkládá žádnou z výše uvedených hypotéz jako prokázanou skutečnost.
Za zvlášť důležité považujeme rozlišování mezi ověřeným faktem, svědeckou výpovědí, pozdější rekonstrukcí a hypotézou.
Případ Naděždy Jechumtálové zůstává veřejně neobjasněný.
Máte k tomuto případu nové informace?
Máte vlastní vzpomínku, fotografii, dokument nebo jinou informaci, která by mohla pomoci objasnit tento případ?
Předejte nám ji prostřednictvím formuláře níže.
Informaci můžete zaslat i bez uvedení kontaktních údajů. Pokud si přejete zůstat v kontaktu s redakcí, můžete své kontaktní údaje uvést ve formuláři.
Vaši žádost o zachování anonymity budeme respektovat.
Pokud dáváte přednost přímému kontaktu, můžete napsat na for.whistleblowers@proton.me
