Blog

V průběhu našeho pátrání po okolnostech tragického osudu tří turistů v oblasti Hřenska a Mezní Louky jsme narazili na odkazy k dosud neobjasněné operaci Státní bezpečnosti s krycím názvem „Odklon“.
Z dokumentů uložených ve spise Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) vyplývá, že tato akce probíhala i na území Hřenska. Veškeré podklady k ní však byly po roce 1989 zničeny skartací, a její skutečný účel tak zůstává nejasný.
Naším cílem je nyní pokusit se tuto aktivitu StB alespoň částečně rekonstruovat a zjistit, zda mohla mít souvislost s událostmi, které se v dané oblasti odehrály.

---

Archivní dokumenty, označené jako „AKCE ODKLON“  datované mezi lety 1986 a 1988, představují přísně tajné zprávy československé Státní bezpečnosti (StB) zaměřené proti „západním pacifistickým skupinám“. Zprávy podrobně monitorují a analyzují aktivity různých mírových a protijaderných organizací ze západní Evropy a USA, včetně skupin jako IKMV (Interkerkelijke Vredesraad), END (European Nuclear Disarmament) a C.N.D. (Campaign for Nuclear Disarmament). Klíčovým tématem je Světový kongres mírových sil v Kodani a snaha StB o disruptivní opatření a kompromitaci nezávislých mírových aktivistů ze socialistických zemí, zejména těch spojených s Chartou 77. Dokumenty také popisují snahy o infiltraci západních hnutí a využití prozápadních postojů k propagandistickým cílům pro komunistický režim.

---

Jak komunistický režim bojoval proti míru

Komunistický režim v Československu se na mezinárodní scéně rád prezentoval jako mírová síla a bojovník proti válce. V zákulisí však jeho tajná policie, Státní bezpečnost, vedla skrytou válku, mobilizovala desítky agentů a vytvořila stovky stran záznamů s jediným cílem: odklonit, zdiskreditovat a rozložit kohokoli, kdo se o mír zasazoval nezávisle na státní kontrole. Tento text vám přiblíží, co byla operace „Odklon“ a proč ji StB vedla.

——————————————————————————–

1. Co byla operace „Odklon“?

Operace „Odklon“ byla cílená akce Státní bezpečnosti (StB), která probíhala v letech 1986–1988. Jejím hlavním úkolem bylo sledování a rozpracovávání západních mírových a pacifistických hnutí. Oficiální název, jak je uveden přímo na titulní straně spisu, přesně definuje její zaměření:

Akce „Odklon“ – zaměřena proti západním pacifistickým skupinám

Cílem nebylo bojovat za mír, ale naopak kontrolovat a potlačovat ty, kteří o něj usilovali jinak, než si přál režim. Proč se ale totalitní stát tolik obával lidí, kteří chtěli mluvit o míru?

2. Dva světy „boje za mír“: Proč se StB bála pacifistů?

V období studené války existovaly dva naprosto odlišné přístupy k mírovému aktivismu. Jejich střet byl pro komunistický režim noční můrou.

Oficiální (státem řízená) mírová hnutí	Nezávislá (západní a disidentská) mírová hnutí
Nástroj propagandy: Sloužila k prosazování zahraniční politiky SSSR a jeho spojenců.	Snaha o dialog: Usilovala o otevřenou diskusi napříč „železnou oponou“ a kritizovala obě velmoci, jak dokládá například vystoupení emigranta Jiřího Pelikána, který polemizoval nad rozdíly mírových hnutí Východu a Západu.
Plně pod kontrolou státu: Vedená prověřenými funkcionáři (např. Československý mírový výbor).	Nezávislost a pluralita: Sdružovala různorodé skupiny (církevní, ekologické, levicové) jako IKV, PAX CHRISTI či Zelení, jejichž představitele jako Jan Mient Faber nebo E.P. Thompson StB pečlivě sledovala.
Izolace od disentu: Programově se vyhýbala jakémukoliv kontaktu s domácí opozicí.	Spojení s disentem: Aktivně vyhledávala kontakty na disidenty, jako byla Charta 77. StB tak pečlivě monitorovala veškeré snahy o kontakt se jmény jako Petr Uhl, Václav Havel či Jaroslav Šabata.
Monolog: Mluvila o míru, ale odmítala diskusi o jeho předpokladech, jako jsou lidská práva.	Mír a lidská práva: Chápala mír jako neoddělitelně spojený s dodržováním lidských práv a svobod.

Právě snaha nezávislých hnutí navazovat kontakty s československým disentem byla pro StB tou největší hrozbou. Režim se bál, že propojení mezinárodního mírového hnutí a domácí opozice naruší jeho monopol na informace a mezinárodně ho zdiskredituje. Proto spustil operaci „Odklon“.

3. Hlavní cíle a metody Státní bezpečnosti

Z analýzy archivních dokumentů vyplývají tři hlavní cíle operace. StB je realizovala pomocí osvědčených zpravodajských metod.

1. Sledování a sběr informací Cílem StB bylo mít dokonalý přehled o tom, co se v mezinárodním mírovém hnutí děje, kdo jsou jeho klíčoví aktéři a co plánují.

    ◦ Metody:

        ▪ Monitorování mezinárodních mírových akcí, jako bylo „Milánské fórum“ (květen 1986) nebo mírový pochod k uctění památky Olofa Palmeho.

        ▪ Sledování konkrétních organizací (např. GROUND ZERO, IKV, Zelení, END) a jejich představitelů, včetně političky SPD Gerdy Weissenkirchen.

        ▪ Získávání informací o plánech, názorech a vnitřních sporech účastníků.

        ▪ Detailní sledování cest zahraničních delegací a jejich kontaktů na území ČSSR.

2. Izolace domácího disentu Klíčovým úkolem bylo „odklonit“ pozornost západních aktivistů od československých disidentů a zabránit jejich spojení. StB se snažila udržet disent v naprosté mezinárodní izolaci.

    ◦ Metody:

        ▪ Aktivní bránění účasti zástupců Charty 77 na mezinárodních akcích diplomatickým i zpravodajským nátlakem.

        ▪ Snaha zdiskreditovat disidenty v očích západních partnerů jako nedůvěryhodné a chaotické elementy.

        ▪ Preventivní „agenturní operativní opatření“ s cílem „předejít případnému styku se signatáři Charty 77“, jako například během návštěvy dánského delegáta Hanse Nebela v Praze.

3. Infiltrace a ovlivňování StB se neomezovala jen na pasivní sledování. Pomocí své agenturní sítě se aktivně snažila ovlivňovat dění uvnitř mírových hnutí ve prospěch režimu.

    ◦ Metody:

        ▪ Využívání tajných spolupracovníků (agentů) k získávání interních informací přímo zevnitř hnutí.

        ▪ Nasazování agentů, aby na mezinárodních fórech prosazovali prorežimní postoje. Například agent „ZENTER“ byl instruován, aby dánské delegaci kladl provokativní otázky ohledně jejího postoje k Chartě 77.

        ▪ Pokusy o vyvolání nedůvěry a sporů mezi různými pacifistickými organizacemi nebo mezi nimi a disidenty.

Suchý výčet cílů a metod však plně nevystihuje posedlost, s jakou se StB v roce 1986 vrhla na jedinou událost, která se pro ni stala ztělesněním všech hrozeb: Světový mírový kongres v Kodani.

4. Případová studie: Světový mírový kongres v Kodani (1986)

Světový mírový kongres v dánské Kodani se stal pro operaci „Odklon“ ústředním bodem. StB se zaměřila na něj s mimořádnou energií.

• Hlavní obava StB Největší hrozbou pro režim byla snaha dánských organizátorů, jako například organizace „Nej til Atomvåben“ (NTA), a dalších západních skupin oficiálně pozvat na kongres zástupce Charty 77. Desítky stran ve spisu detailně rozebírají, kdo z organizátorů tuto myšlenku podporuje a jaké kroky podniká pro její realizaci. Dánské pacifistické organizace dokonce adresovaly Chartě 77 dopisy s pozváním, což StB vnímala jako přímé ohrožení.

• Reakce StB Státní bezpečnost okamžitě rozjela masivní kampaň s cílem účast disentu překazit. Monitorovala korespondenci, nasadila agenty a snažila se přesvědčit organizátory, že přítomnost Charty 77 by byla „zneužitím kongresu k politickým cílům“. Během návštěvy dánské delegace v Praze v září 1986 byli její vedoucí Hermod Lannung a Jens Clausager na tiskové konferenci prakticky zahnáni do kouta a donuceni k prohlášení, po kterém si StB do záznamu spokojeně poznamenala, že „otázka Charty 77 vyřešena“.

• Výsledek Přestože se StB podařilo zabránit fyzické účasti delegátů Charty 77 přímo na kongresu, téma československého disentu se potlačit nepodařilo. Ve svém vlastním hodnocení StB popsala průběh kongresu jako „chaotický“ a stěžovala si, že oficiální československá delegace vedená profesorem Trávníčkem byla kritizována za svou pasivitu. Navíc na kongresu vystoupila emigrantka a bývalá mluvčí Charty 77 Zdena Tominová. Celá kauza ukázala, že navzdory obrovskému úsilí tajné policie již nebylo možné v druhé polovině 80. let zcela umlčet nezávislé hlasy a zabránit dialogu napříč rozdělenou Evropou.

——————————————————————————–

5. Co nám operace „Odklon“ říká o komunistickém režimu?

Studium spisu „Odklon“ nabízí několik klíčových vhledů do podstaty komunistické totality v jejím pozdním období:

• Ukazuje hluboký paradox režimu. Navzdory neustálé mírové rétorice se režim ve skutečnosti nejvíce bál těch, kdo brali myšlenku míru vážně a nezávisle na státní ideologii. Mír byl pro komunisty pouhým nástrojem propagandy, nikoliv skutečným cílem.

• Odhaluje největší strach totality. Pro režim nebyla hrozbou kritika zbraní, ale svobodný dialog a nezávislé myšlení. Spojení západních aktivistů s domácími disidenty představovalo smrtelné nebezpečí, protože narušovalo informační monopol státu a propojovalo domácí odpor s mezinárodním společenstvím.

• Je dokonalou ukázkou paranoie a nedůvěry. Celá operace je postavena na strachu, že jakákoliv nekontrolovaná aktivita je ve své podstatě protistátní. To dokazuje i samotný způsob, jakým StB analyticky dělila západní hnutí do tří kategorií: od „progresivních“ (tedy potenciálně užitečných a ovlivnitelných) až po ty, které byly považovány za „zcela nepřátelské“ a řízené „ideologickou diverzí“ Západu. Právě tato všudypřítomná podezřívavost a snaha o totální kontrolu myšlení definovaly systém, který se o několik let později zhroutil.

Zpravodajská zpráva: Analýza činnosti mezinárodních mírových hnutí a jejich vztahu k ČSSR v letech 1986–1988