Blog

Autostop byl v Československu 80. let fenomén. Pro mladé lidi představoval symbol svobody, dobrodružství a způsob, jak se levně dostat za přáteli nebo na víkendový výlet. U mávající ruky na krajnici zastavovala nákladní auta, škodovky i služební volhy. Tato romantická představa však měla i svou temnou stránku – riziko, že do dalšího auta už nastoupí oběť a nikdy z něj nevystoupí.

Když se na Moravě v druhé polovině 80. let začala množit těla brutálně zavražděných mladých žen, zrodila se legenda o fantomovi silnic. O sériovém vrahovi, který křižuje republiku a beze stopy za sebou nechává jen žal a strach. Média i veřejnost si malovaly portrét jediného monstra. Jenže pravda, ukrytá v archivech a policejních spisech, je mnohem komplexnější a o to víc znepokojivější. Nešlo o jednoho muže.

——————————————————————————–

1. Nebyl to jeden vrah. Pravděpodobně jich bylo víc.

Nejzásadnějším a zároveň nejvíce šokujícím zjištěním, ke kterému dospěla odborná studie brněnských a ostravských kriminalistů, byl závěr, že se s největší pravděpodobností nejednalo o jediného pachatele. Legenda o moravském fantomovi silnic se tak rozpadla pod tíhou pečlivé analýzy faktů.

Experti porovnávali desítky proměnných u jednotlivých případů. Zkoumali věk a fyzický vzhled obětí, jejich vztah k autostopu, denní i roční dobu spáchání činu nebo vzdálenost mezi místem, kde byly ženy viděny naposledy, a místem nálezu jejich těl. Analýza se zaměřila i na způsob útoku a chování pachatele. Důkladnost této studie odhalila příliš mnoho odlišností na to, aby mohly být všechny zločiny připsány jediné osobě.

Tento závěr zcela mění pohled na celou sérii. Místo jednoho sériového vraha, kterého by bylo možné po dopadení spojit se všemi činy, se ukazuje mnohem děsivější realita: po moravských silnicích se v té době pohybovalo několik různých, na sobě nezávislých a extrémně nebezpečných jedinců. A právě na jihu Moravy se policie dostala na stopu jednoho z nich – muže, jehož vlastní slova ho málem usvědčila.

2. Jeden podezřelý se ke zločinu téměř přiznal, ale důkazy chyběly

Na jihu Moravy spojovala dva případy děsivá podobnost. Devatenáctiletou Alenu Šebečkovou spatřili naposledy 24. července 1988. Její tělo našli až v říjnu v kukuřičném poli u Hulína. O rok později, v září 1989, našli v říčce Haná šestadvacetiletou Elišku Semelovou, a to jen dvacet kilometrů od Zdounek, kde byla Šebečková spatřena naposledy. V obou případech útočník nejprve udeřil oběť do hlavy a čin měl zjevný sexuální motiv.

Stopa vedla k již dříve trestanému sadistovi Ladislavu Ďurechovi. V roce 1992 se pokusil zavraždit Petru Veselou. Zaútočil na ni šroubovákem a žulovou kostkou a odtáhl ji do kukuřičného pole. Právě zde pronesl větu, ze které mrazí – větu, kterou si vyšetřovatelé okamžitě spojili s nevyřešenou vraždou Aleny Šebečkové.

vyhrožoval jí,že ji oddělá jako tu první.

I přes toto děsivé „přiznání“ a podobný modus operandi nebyl Ďurech nikdy z vražd Aleny Šebečkové a Elišky Semelové obžalován. Proti němu jednoduše neexistoval dostatek přímých důkazů, které by před soudem obstály.

3. Policie má podezřelého, kterého dodnes sleduje

Zatímco na jihu Moravy vedla stopa k sadistovi Ďurechovi spíše na základě jeho vlastních slov, na severu měli jejich kolegové v hledáčku konkrétního muže, kterého podezřívali hned ze tří vražd. Šlo o řidiče ze Vsetínska, který měl za sebou bohatou trestní minulost zahrnující majetkové i násilné činy.

Proti tomuto muži existoval klíčový nepřímý důkaz. Kriminalisté u něj zajistili prsten patřící jedné ze zavražděných dívek. Bylo prokázáno, že ho měla na ruce v den, kdy zemřela. Jak se k němu dostal, nikdy uspokojivě nevysvětlil. Jak však potvrzuje František Vacátka, ani tento nález spolu s dalšími poznatky nestačil k tomu, aby byl muž postaven před soud.

Situace tak uvízla na mrtvém bodě v jakési tiché válce nervů, která podle vyšetřovatelů trvá dodnes a kterou nejlépe vystihují jejich slova:

On ví o nás a my o něm.

4. Vyšetřování zmařila neuvěřitelná smůla a strach svědka

Případ Šárky Víchové, jejíž tělo s více než šedesáti bodnými ranami vyplavila v srpnu 1989 řeka Opava, vypadal zpočátku nadějně. Díky svědkům z restaurace, kde byla oběť viděna naposledy, měli kriminalisté popis pachatele i jeho vozu. Zdálo se, že se na ně konečně usmálo štěstí. Opak byl pravdou, jak vzpomíná JUDr. Jiří Pščolka.

Žádné štěstí! Případ Víchová byl pro nás naopak smůlovatý.

Navzdory masivnímu pátrání, během kterého policie prověřila asi 2 500 vozidel, se podezřelého nepodařilo najít. Tu největší ránu ale vyšetřování zasadila kombinace smůly a lidského strachu. Až s dvouletým zpožděním se kriminalisté dozvěděli, že jistý svědek našel doklady zavražděné Šárky v popelnici v Ostravě jen krátce po činu. Bál se to však okamžitě nahlásit. Když se policie na místo dostala, jakákoli potenciální stopa už byla dávno ztracená.

5. Největší hrůza číhala jen pár kroků od domova

Ačkoliv se těmto zločinům souhrnně říká „vraždy stopařek“, smrt nemusela číhat jen na odlehlých silnicích při cestách na dlouhé vzdálenosti. Někdy stačilo ujít jen pár set metrů od bezpečí domova. To je i případ devatenáctileté Michaely Čaníkové z Bílovic-Včelan.

V noci 11. května 1990 se vracela z oslavy narozenin v místní restauraci. Domů jí zbývalo pouhých 800 metrů. Jedna ze svědkyň si všimla, jak se Michaela baví s řidičem osobního vozu, který jí zřejmě nabízel svezení. Z její gestikulace bylo jasné, že odmítá.

I přesto, že do cizího auta prokazatelně nenasedla, domů už nikdy nedošla. Její tělo nebylo nikdy nalezeno a její zmizení zůstává jednou z největších záhad moravské kriminalistiky, mrazivou připomínkou, že vrah mohl čekat doslova za rohem.

Srovnávací analýza vražd stopařek na Moravě: Analýza modus operandi a vzorců chování pachatelů