9. listopad 2006, 04:45 ráno. Brno je sevřeno mrazivým tichem, které v motelu na Vídeňské ulici 124 náhle protíná řinčení skla a následný křik. Čtyřiašedesátiletý Václav P. nastoupil na svou běžnou směnu jako vrátný, netušil však, že to bude jeho směna poslední. Co začalo jako klidné ráno v ubytovně plné lidí, skončilo brutální vraždou, která i po letech zůstává jedním z největších otazníků brněnské kriminálky.
Jak je možné, že i přes stovky zajištěných stop a nasazení nejmodernější genetiky zůstává vrah stále na svobodě? Odpověď se skrývá v mrazivém paradoxu té noci.
Bod 1: Neviditelný vrah v budově plné lidí
V ubytovně v tu dobu spaly desítky hostů, převážně zaměstnanců firem. Ludmila F. se krátce před tři čtvrtě na pět vydala na toaletu. Cestou zpět se chtěla u vrátnice zeptat na čas a zjistit, zda je již otevřená kantýna. Místo odpovědi ji však přivítal šok.
Pachatel musel mít neuvěřitelné štěstí nebo jednat s děsivou chladnokrevností. Přímo před vchodem, v hlídací budce na parkovišti, seděl svědek Stanislav K. Ten v budově i bydlel, znal její režim a jako střídavý vrátný měl mít přehled o každém pohybu. Přesto si ničeho podezřelého nevšiml.
Vrah využil vteřiny ticha mezi hlídkami a spánkem hostů. Rozbil sklo, zaútočil a zmizel dříve, než stačil kdokoli zareagovat. Nález, který Ludmila F. popsala, byl tragický:
„Na podlaze vrátnice leží za zavřenými dveřmi v bezvědomí vrátný Václav P., který krvácí z hrudníku. U vrátnice je rozbité přední sklo.“
Bod 2: Genetické pátrání bez hranic
Kriminalisté na místě činu odvedli precizní práci a zajistili obrovské množství biologických stop. Nastala mravenčí práce kriminalistického genetika, která v českých podmínkách nemá obdoby. Policie odebrala a porovnala vzorky DNA od více než 200 ubytovaných hostů.
Protože se na ubytovně střídali i dělníci ze zahraničí, vyšetřování se přelilo na Slovensko. Cestou právní pomoci tam policisté zajistili vzorky DNA od dalších stovek osob.
Výsledek byl však frustrující. Navzdory masivnímu testování nebyla zjištěna shoda u nikoho. Každý negativní test znamenal pro vyšetřovatele další slepou uličku a narůstající vědomí, že vrah v systému DNA profilů zatím chybí.
Bod 3: Čas jako nepřítel i spojenec spravedlnosti
Od vraždy uplynula dlouhá doba, ale pro kriminalisty případ není uzavřenou kapitolou. Právě naopak. Vyšetřovatelé mají v hledáčku konkrétní osoby, na které padá stín důvodného podezření.
Problémem zůstává důkazní nouze. Vrah není jen beztvářný přízrak; je to někdo, koho policie pravděpodobně zná, ale zatím mu nemůže nasadit pouta. Čas je v tomto boji neúprosný, ale policie věří, že se u někoho po letech pohne svědomí.
Neuzavřený případ však představuje trvalou hrozbu. Jak uvádí vyšetřovací spis:
„Každý vrah chodící po svobodě je potencionálním nebezpečím pro každého z nás. Může svůj zločin s odstupem doby zopakovat.“
Závěr: Výzva k všímavosti
Spravedlnost pro čtyřiašedesátiletého Václava P. stále čeká na svůj okamžik. Policie věří, že klíč k rozuzlení může mít v rukou někdo z veřejnosti – někdo, kdo si tehdy všiml drobného detailu, neobvyklého chování nebo podezřelého pohybu v okolí Vídeňské ulice.
Skrývá se klíč k objasnění v paměti někoho, kdo si tehdy myslel, že jeho postřeh není důležitý? Může i po letech jediná vzpomínka změnit tento „neobjasněný případ“ ve spravedlivý trest? Pokud víte víc, i po letech může vaše svědectví znamenat konec jedné krvavé záhady.
Máte k tomuto případu nové informace? Kontaktujte naši redakci – for.whistleblowers@proton.me – nebo linku 158. Anonymita je zaručena.
