Tribečské pohoří na západním Slovensku nepůsobí na první pohled nijak výjimečně. Jsou to nenápadné, hustě zalesněné kopce, které jsou spíše rájem pro houbaře než kulisou pro vysokohorské drama. Přesto se právě tato lokalita stala synonymem pro „slovenský bermudský trojúhelník“ – místo, kde se lidé údajně ztrácejí beze stopy a kde realita praská ve švech.
Jako investigativního publicistu mě vždy fascinuje kontrast mezi fádností krajiny a intenzitou mýtu, který ji obklopuje. Jak je možné, že pohoří s tak temnou pověstí v historických pramenech a lidovém folkloru prakticky neexistuje? Odpověď je překvapivě moderní. Tato legenda totiž není produktem staletého ústního podání, ale má zcela jasně dohledatelný „rodný list“ v digitálním světě konce devadesátých let.
Digitální pravěk: Záhada se zrodila v Brně
Ačkoliv jde o ryze slovenskou lokalitu, digitální virus, který infikoval slovenskou kolektivní paměť, byl paradoxně importován z Moravy. První zmínky o mizejících lidech v Tribeči se objevily v prosinci roku 1999 na nyní již zaniklém weblogu „Howadoor“. Autorem těchto článků byl brněnský rodák Viktor Lošťák, který pod touto přezdívkou publikoval texty o nevysvětlitelných jevech.
Je to fascinující ironie: slovenský národní horor se nezrodil v hlubokých lesích pod Zoborem, ale u klávesnice na brněnském sídlišti. Právě zde byly položeny základy mýtu, který nebýt internetu, pravděpodobně by nikdy neopustil autorovu hlavu.
Katalog zmizelých: Od horalů po lidi, kteří nikdy nežili
Howadoor ve svých textech sestavil mrazivý seznam případů, které dodnes tvoří kánon tribečské záhady. Každý příběh obsahuje přesné detaily, které mají dodat zdání autenticity:
• Štefan Šamšal (1929): Místní horal, který zmizel beze stopy. Tříměsíční pátrání bylo podle textu zcela bezvýsledné.
• Mária Šlajserová (1930): Osmnáctiletá dívka, která se ztratila na pětikilometrové cestě mezi osadami Mankovce a Zlatno. Cesta přitom vede po silnici a trvá necelou hodinu a půl.
• Walter Fischer (1939): Turista, který zmizel cestou na Čierny hrad. Po třech měsících byl nalezen v bezvědomí s podivnými popáleninami. Skončil v ústavu pro choromyslné v Žilině a už nikdy nepromluvil.
• Manželé Belanovičovi (1966): Jejich vůz s bratislavskou poznávací značkou byl nalezen opuštěný na lesní cestě u obce Jelenec, v místě se zákazem vjezdu. Posádka se vypařila.
• Antonín Topil (1980): Šestasedmdesátiletý Čech, který se na Slovensko přestěhoval na stará kolena. Zmizel ze svého domu v obci Skýcov, který byl nalezen zamčený zevnitř.
• Jaroslav Buránsky (2012): Novější případ z obce Žirany, který udržuje legendu v aktuálním čase.
Podle Howadoorových textů a následných kompilací se v pohoří Tribeč mělo celkově ztratit už 73 lidí.
Kritické zhodnocení Při hlubším analytickém zkoumání se však celá konstrukce hroutí jako domeček z karet. O těchto lidech neexistují žádné oficiální záznamy, dobové novinové zprávy ani policejní protokoly. Jako největší trhlina v mýtu se ukazuje případ Jána Belanoviče, který měl údajně pracovat na ministerstvu zahraničí (MZV). Investigace v archivech tohoto úřadu, který za dob společného státu sídlil výhradně v Praze, však neodhalila nikoho toho jména. Jak je možné, že v totalitním státě, kde StB a pasové oddělení evidovaly každý pohyb úředníků MZV, zmizí prominentní pracovník a nezůstane po něm ani řádka? Odpověď je prostá: tito lidé nikdy nežili.
Trhlina jako katalyzátor: Když fikce přebije realitu
Pokud byl Howadoor otcem zakladatelem mýtu, spisovatel Jozef Karika byl tím, kdo ho doslova vzkřísil z klinické smrti. Jeho román Trhlina z roku 2016 a následný filmový hit udělaly z Tribeče slovenskou obdobu fenoménu Záhada Blair Witch. Karika mistrně využil Lošťákovy fiktivní základy, propojil je s mrazivou narací a vdechl skomírající internetové legendě nový život. Úspěch byl tak masivní, že se z nenápadného pohoří stala vyhledávaná turistická atrakce, kde dnes na lovce záhad narazíte častěji než na lesní zvěř. Je to dokonalý příklad toho, jak silný příběh dokáže redefinovat vnímání krajiny.
Když hory skutečně klamou: Pohled Miloše Jesenského
Slovenský spisovatel a badatel Miloš Jesenský sice uznává, že tribečské kauzy jsou smyšlené, ale nabízí fascinující přesah. Podle něj mýtus parazituje na reálných psychofyzikálních jevech, které lidé v horách skutečně prožívají. Jde o racionální vysvětlení iracionálních pocitů, které mohou vyústit v tragédii i bez přítomnosti nadpřirozena.
Psychofyzikální jevy a rizika:
• Absolutní dezorientace: Náhlá ztráta schopnosti určit směr, která může ochromit i zkušeného horala.
• Časové anomálie: Subjektivní pocit zpomalení času nebo neschopnost odhadnout jeho plynutí v krizové situaci.
• Bludný kruh: Fenomén, kdy mozek vlivem stresu a terénu nutí člověka nevědomky opisovat kružnici, takže se opakovaně vrací na stejné místo, ačkoliv věří, že jde přímo.
„Máme případ studenta, který si přivydělával vynášením nákladů na vysokohorskou chatu. Trávil v podstatě celé prázdniny vynáškami, byl to pro něj relax i brigáda. Den předtím, než měl odcestovat domů, z této chaty zmizel. Šel se projít po okolí a nikdy víc ho nenašli,“ popisuje Jesenský, že k osudovému zmizení stačí vteřina nepozornosti i v místech, která důvěrně znáte.
Autor, který chce zapomenout
Stvořitel mýtu, Viktor Lošťák, dnes o své „tribečské minulosti“ odmítá mluvit. Jeho životní dráha nabrala jiný směr – stal se zastupitelem v brněnské městské části Bystrc. Do širšího povědomí se však zapsal spíše kontroverzní digitální stopou. V roce 2016 například vytvořil lživou fotomontáž o synovi politika Matěje Hollana, kterou doprovodil mrazivě upřímným komentářem: „Chci je urážet, chci je deptat, chci je politicky zlikvidovat.“
Tato schopnost manipulovat s informacemi a emocemi publika je klíčem k pochopení celého fenoménu. Tribeč byl možná jen prvním Lošťákovým úspěšným experimentem s realitou. Dnes autor na dotazy o „slovenském bermudském trojúhelníku“ reaguje podrážděně nebo blokováním tazatelů. Jako by se tvůrce stal rukojmím vlastního výmyslu, který jej i po čtvrtstoletí odmítá opustit.
Závěr: Síla příběhu v krajině bez hradů
Tribeč zůstává geografickou a archeologickou anomálií. Na každém jeho vrcholu se kdysi nacházelo hradiště či hrad, a to bez zjevné příčiny, což z něj činí jedno z nejdéle osídlených míst na Slovensku. Tato pradávná stopa v krajině vytváří specifickou, tísnivou atmosféru, která přímo vybízí k zaplnění tajemstvím. I když jsou konkrétní příběhy o Šamšalovi či Fischerovi vymyšlené, strach a fascinace, které vyvolávají, jsou naprosto hmatatelné.
Je pro nás důležitější objektivní pravda, nebo potřeba mít v naší racionalizované krajině alespoň jedno místo, kde se stále mohou dít nevysvětlitelné věci?
Zdroj: rozličné názorové diskuze na internetu, články z dnes již nedostupného webu Howadoor.wz.cz (Případ Tríbeč_ Expedice a Případ Tríbeč_ Expozice), Badatelé. net a vlastní průzkum
Citace z původních zdrojů
Případ Tríbeč_ Expozice:
…asi by to tak zůstalo už napořád a o Tríbeč bych se už nikdy nezajímal, kdybych v červnu 1999 při náhodném brouzdání internetem neobjevil na serveru Geocities stránku, kde se o Tríbeči psalo ve
zvláštních a – jak jsem tehdy myslel – dosti nedůvěryhodných souvislostech. Ani nevím proč, asi, že jsem ten den měl spoustu času a dost jsem se nudil, sepsal a odeslal jsem mail. Na oné stránce
byly totiž zmíněny články z dobového tisku, u nichž jsem měl za to, že existují pouze ve fantazii autora, což jsem si chtěl dotazem na instituci, kde by to mohli vědět, ověřit a pak to pachateli vmést
do tváře. Ve skutečnosti jsem nepředpokládal, že bych se kdy dočkal odpovědi, protože znám poměry ve státních institucích, ale nakonec napsat mail mne stálo jen deset minut času, který jsem tehdy mohl snadno postrádat…
Případ Tríbeč_ Expedice:
…v pátek 10. prosince ve 14:04 vystupuji na autobusovém nádraží v Nitře. Vítá mě zatažená obloha. Zdá se, že tentokrát meteorologům předpověď docela vyšla, ale radost z toho
nemám. Mám být zataženo, déšť, ve vyšších polohách sněžení.
V bufetu si dávám za 12,50 Sk fazolovou polévku a pak vyrážím. Orientace je jednoduchá – 586 metrů vysoký vrch Zobor ční nad městem a nedá se přehlédnout. I když si od toho
mnoho neslibuji, dělám cestou několik fotografií. Nitra je rušné město, zvláště na hlavní třídě je spousta obchodů a velké množství lidí – vypadá to, že už asi nakupují na svátky.
Procházím kolem městského muzea – je otevřené a asi by bylo velice zajímavé jej navštívit, možná by mohlo být zdrojem nějakých nových informací o Případu Tríbeč. Dnes na to ale
nemám čas, a tak během asi čtyřiceti minut procházím celým městem a ocitám se v listnatém lese pod Zoborem…
