Září 1999. Vršovický Ďolíček vřel euforií. „Klokani“ byli pod Vlastimilem Petrželou zpátky v první lize a drtili soupeře dravým fotbalem. Jenže pod touhle nablýskanou oponou se vznášel pach, který s prvoligovou trávou neměl nic společného. Byl to smrad strachu, dluhů a blížící se tragédie. Jan Sanytrník, přezdívaný „Sanitka“, oblíbený sekretář a bývalý útočník, zmizel v pondělí 30. srpna.
Osud si s ním zahrál krutý, téměř rituální žert. Sanytrník zemřel na stejném místě hned dvakrát. Poprvé jako hráč u tyče, kde mu komplikovaná zlomenina nohy ukončila kariéru, a podruhé v temnotě Michelského lesa, kde jeho život vyhasl definitivně. Oficiální verze policie? Sebevražda. Verze pro každého, kdo v té době věděl, jak fungovalo fotbalové podsvětí? Brutální poprava, která měla sloužit jako mrazivé varování pro zbytek systému.
Absurdní divadlo: Sebevražda „vleže“ se zapnutou bundou
Způsob, jakým měl Sanytrník odejít ze světa, je urážkou inteligence každého kriminalisty. Policie přišla s verzí, že si sekretář přiložil vykosťovací nůž se zahnutou špičkou k hrudi a prostě na něj zalehl. Ten nůž si prý přinesl z domova.
Jako investigativní novinář, který zažil divočinu 90. let, musím položit základní otázky. Proč by si člověk, který byl podle svědectví masérů i manželky chorobně citlivý na bolest a nechal si zalepit i ranku od jehly, zvolil tak neuvěřitelně drastickou metodu? Tělo bylo nalezeno se zapnutou bundou bez stop krve, přestože nůž byl z rány vytažen a pohozen vedle. Jak by mrtvý muž zapnul bundu a pak teprve vykrvácel? I Zdeněk Bašný, tehdejší ředitel bohnické léčebny, tehdy jen nevěřícně kroutil hlavou: „S dokonanou sebevraždou tímto způsobem jsem se dosud nesetkal.“
Vrcholem policejního chaosu bylo první hlášení. Deník Večerník Praha 4. září 1999 uvedl, že policisté z místa činu hlásili kombinaci, která se zcela vymyká běžné praxi: smrt nastala oběšením a bodnou ránou do srdce. Buď se tehdejší vyšetřovatelé neuměli podívat na tělo, nebo byla scéna zinscenována tak amatérsky, že si ani vrazi nebyli jistí, co vypadá víc jako sebevražda.
Běžec, který hledal ochranku, ne smrt
Sanytrník měl patologický strach ze tmy. Jeho otec i přátelé potvrzovali, že i na stadionu si všude rozsvěcel. Přesto nás policie chce přesvědčit, že ve 4:30 ráno, v černočerné tmě, odešel „běhat“ do lesa. Jenže výpisy z jeho mobilu mluví jinou řečí. Onu osudnou noc se několikrát marně pokoušel dovolat správci stadionu, který v klubu fungoval jako neoficiální bodyguard. Sanytrník nesháněl klid na sport, sháněl ochranu.
A co ten ručník, který měl při odchodu kolem krku? V devadesátkách se ručník nepoužíval na pot. Používal se k tomu, abyste v něm skryli nůž, když jdete na schůzku, ze které máte hrůzu. Sanytrník nešel běhat. Šel na schůzku, která se mu stala osudnou.
Finanční val proti hrobu: Třetí životní pojistka
Pokud někdo plánuje konec, nebuduje finanční jistoty pro své blízké. Sanytrník jen pár dní před smrtí uzavřel svou třetí životní pojistku ve prospěch matky a syna. Jako zkušený funkcionář moc dobře věděl, že v případě sebevraždy pojišťovna nevyplatí ani korunu. V neděli večer si navíc od přítelkyně Šárky nechal přivézt obálky a dopisní papír. Žádný dopis na rozloučenou se ale nenašel. Kam zmizely listy, které chtěl popsat? Do čí kapsy se dostaly dřív, než k tělu dorazila policie?
Seznam smrti a „smrad korupčního hnoje“
Nejděsivějším nálezem byl Sanytrníkův diář. Na jeho konci svítila jména druholigových klubů a cifry: 50, 60, 100 tisíc korun. V době, kdy Bohemka suverénně postoupila do ligy, tyto poznámky nepůsobily jako rozpis vstupného. Dobový tisk otevřeně psal o „smradu korupčního hnoje“. Sanytrník pravděpodobně sloužil jako „bílý kůň“ v systému, kde se peníze praly rychleji než dresy. V poslední době byl pod obrovským tlakem, zamykal se v kanceláři a bál se každého šramotu. Věděl příliš mnoho o tom, jak se kupovaly body a jak tekly peníze majitelů Švarce a Saslíka, jejichž impéria se v té době hroutila pod tíhou dluhů a bankrotů.
Stíny v kuchyni a policejní přítel Neuberg
Mrazivé svědectví přítelkyně Šárky odhaluje, že v bytě po Honzově odchodu někdo byl. Slyšela manipulaci se zásuvkami v kuchyni – přesně v té, kde později chyběl onen vykosťovací nůž. A pak je tu postava pana Neuberga z hospodářské kriminálky. Tenhle blízký přítel majitele klubu Švarce se v Honzově bytě zjevil jen pár hodin po zmizení a hledal Sanytrníkovy doklady.
Zatímco rodině policie odpírala identifikaci těla pod bizarními záminkami (nedostatek místa na pitevně, úsporná opatření), byl to právě „někdo z fotbalových kruhů“ – pravděpodobně právě Neuberg – kdo tělo oficiálně identifikoval jako první. Rodina dostala šanci, až když bylo tělo v takovém stupni rozkladu, že matce trvalo pět minut, než svého syna poznala. Přitom policie měla „jasno“ hned první den. Podivná je i cesta klíčů od auta, které policii doručil neznámý „mladý kluk“. Otisky v bytě? Nikdy nesejmuty.
Motiv za deset milionů: Kauza Flachbart
Pokud hledáte motiv, sledujte peníze. V době tragédie se lámal přestup talentovaného Jana Flachbarta do Sparty. Scénář byl jasný: pokud má hráč smlouvu, Bohemka dostane 10 až 12 milionů korun. Pokud smlouva „náhodou“ vyprší, odejde za směšných 1,5 milionu. Ten rozdíl – 10 milionů korun – byl v roce 1999 víc než dostatečný důvod k likvidaci kohokoliv, kdo by stál v cestě. Sanytrník jako sekretář za administrativu smluv zodpovídal. Těsně před zmizením ho na stadionu navštívili dva neznámí muži. Mafia v té době nemluvila v hádankách. Zemské noviny citovaly hrozbu, která tehdy kolovala: „…zpřelámou mu nohy i ruce a střeva pověsí na kliku od bytu.“
Spravedlnost v ofsajdu
Byla smrt Jana Sanytrníka jen osobním selháním? Všechno nasvědčuje tomu, že se stal nezbytnou obětí pro udržení systému, ve kterém lidský život neměl cenu ani jednoho vyhraného zápasu. Policie případ uzavřela bleskově, důkazy se ztrácely v mlze a klíčoví svědci mlčeli. „Sanitka“ nebyl gambler ani hazardní hráč, jak se snažily některé zdroje naznačit. Byl to člověk, který se ocitl v soukolí mocných a bezohledných.
Případ Jana Sanytrníka zůstává nejtemnějším pomníkem divokých devadesátých let v českém sportu. Oficiálně sebevražda, fakticky výsměch spravedlnosti. Kolik podobných kostlivců ještě vymetá kouty českého fotbalu a kolik z nich dodnes drží vlivné posty v zákulisí moci?
Zdroj: https://coitus1905.wordpress.com/ a internet obecně.
