1.0 Úvod: Definice problému a historický kontext
Podezření z krádeží novorozenců z porodnic představuje jednu z nejcitlivějších a nejbolestivějších kapitol moderní československé historie. Příběhy matek, kterým bylo po porodu oznámeno úmrtí dítěte za okolností plných nesrovnalostí, po desetiletích otevírají otázky o možném selhání systému, ale i o cíleném nezákonném jednání. Tato investigativní zpráva proto není pouhým souhrnem, ale exposé historických systémových zranitelností. Analyzuje dostupné informace s cílem identifikovat společné vzorce jednání, zhodnotit důkazy a popsat systémové překážky, které dodnes brání plnému objasnění těchto tragických událostí. Pojem „ukradené děti z porodnic“ v českém kontextu zahrnuje dvě hlavní kategorie. První, závažnější, představuje podezření na systémové odebírání novorozenců, které bylo maskováno falešným oznámením o úmrtí, následným zfalšováním zdravotnické a matriční dokumentace a pravděpodobným předáním dítěte k ilegální adopci. Druhou kategorií jsou jednotlivé, oportunistické únosy, které však v analyzovaných případech nejsou primárním vysvětlením. Historicky se drtivá většina medializovaných podezření soustředí na období 70. a 80. let 20. století, tedy do doby před rokem 1989. Pro tuto éru byl charakteristický nejen menší důraz na práva pacienta a omezený přístup k informacím, ale především neotřesitelná autorita zdravotnického personálu. Tento mocenský nepoměr vytvářel prostředí, v němž byly takové praktiky nejen možné, ale i snadno utajitelné, neboť zpochybnit oficiální sdělení lékaře bylo pro zranitelnou matku téměř nemyslitelné. Zásadní roli při znovuotevření této problematiky sehrála investigativní žurnalistika. Reportáže publikované v letech 2021–2025 přinesly na světlo nové detaily o starých případech a inspirovaly další rodiny, které po desetiletí žily v nejistotě, aby zahájily vlastní pátrání. Následující analýza se zaměřuje na konkrétní případy, které slouží jako základ pro pochopení celého fenoménu a ilustrují jeho klíčové charakteristiky.
——————————————————————————–
2.0 Analýza klíčových případů Detailní rozbor jednotlivých případů je klíčový pro pochopení celého fenoménu.
Právě v těchto osobních příbězích se opakují postupy, které naznačují více než jen náhodná administrativní pochybení. Ilustrují nejen možný modus operandi pachatelů, ale také typické překážky, kterým rodiny při svém pátrání po pravdě čelily a stále čelí.
2.1 Případ Jany Ulrychové (Děčín, 1970) V roce 1970 paní Jana Ulrychová předčasně porodila holčičku, která byla podle prvotních informací zdravá a byla umístěna do inkubátoru. Matce bylo dítě sestrou krátce ukázáno, avšak vzápětí jí byl další kontakt odepřen. O dva dny později jí bylo stroze oznámeno, že dítě zemřelo. Nemocnice přislíbila, že se o pohřeb postará sama, čímž rodinu zbavila jakékoli kontroly nad dalším děním. Následné vyšetřování odhalilo kaskádu administrativních selhání a rozporů tak závažných, že vylučují vysvětlení pouhou chybou. Klíčové nesrovnalosti: • Matka nikdy neviděla tělo zesnulého dítěte. • Rodina nikdy neobdržela úmrtní list, což je zásadní administrativní pochybení. • Po 46 letech se paní Ulrychová od bývalé zdravotní sestry dozvěděla, že nemocnice v té době pohřby dětí tímto způsobem nezařizovala. • Exhumace údajného hrobu odhalila nejděsivější zjištění: hrob byl prázdný. Nebyly nalezeny žádné stopy po kopání ani dětské ostatky. V roce 2023 soud zamítl žalobu paní Ulrychové na odškodnění ve výši 50 000 Kč za porušení práva na rodinný život. Důvodem bylo promlčení případu. Navzdory tomuto rozhodnutí je matka odhodlána v pátrání pokračovat, jelikož je přesvědčena, že její dcera stále žije.
2.2 Případ Davida Stanka (Roudnice nad Labem, 1986) Tento případ je specifický tím, že se týká jednovaječných dvojčat, Michala a Davida. Po porodu byl matce ke kojení přivezen pouze Michal s vysvětlením, že David je slabší a musí být převezen do inkubátoru v nemocnici v Teplicích. Následující ráno jí bylo oznámeno, že David zemřel. I zde nemocnice slíbila, že zajistí pohřeb zpopelněním. Pátrání rodiny odhalilo řetězec nesrovnalostí, které zpochybňují celou oficiální verzi událostí. Klíčové důkazní mezery a rozpory: • V záznamech ústavu v Teplicích, kam měl být David převezen, neexistuje žádná zmínka o jeho přijetí. • Úmrtní list byl původně chybně vystaven na žijícího bratra Michala, což představuje hrubou administrativní chybu. • Pohřební služba popřela tvrzení nemocnice, že by tělo dítěte zpopelnila společně s amputovanými končetinami jiných pacientů, jak nemocnice rodině tvrdila. • Pátrání rodiny po oficiálních dokumentech narazilo na jejich ztrátu.
2.3 Případ autorky článku (Teplice, 1985) – Kontrastní případ Tento příběh slouží jako příklad situace, která vykazovala všechny znaky možného odebrání dítěte, ale díky šťastné shodě okolností dopadla dobře. Mladá studentka po porodu své dítě vůbec neviděla. Bylo jí řečeno, že je přidušené a bylo okamžitě odneseno do inkubátoru. Personál jí odmítal poskytnout jakékoli informace o jeho stavu. Klíčový faktor pozitivního výsledku: • Rozhodující roli sehrála intervence matky rodičky, která v téže nemocnici pracovala jako vrchní sestra. Díky své pozici se k dítěti dostala, ověřila, že je zcela zdravé, a osobně dohlížela na péči o něj během nočních služeb. • Po několika dnech bylo dítě matce vráceno, ale jeho zdravotní dokumentace záhadně „zmizela“. Tento případ jasně ukazuje zranitelnost matek, které neměly rodinné zázemí nebo vlivnou pozici v rámci nemocničního systému. Ztráta dokumentace i v tomto „úspěšném“ případě je dalším silně podezřelým prvkem. Analyzované případy, přestože jsou časově i místně odlišné, vykazují znepokojivě podobné rysy, které umožňují identifikovat opakující se vzorce jednání
. ——————————————————————————–
3.0 Identifikace společných vzorců (Modus Operandi)
Analýza jednotlivých příběhů odhaluje konzistentní a opakující se postupy, které naznačují, že se nejednalo o náhodné administrativní chyby, ale o promyšlený sled kroků. Existence takového modus operandi je nejsilnějším argumentem pro teorii, že se jednalo o systémový problém, nikoli jen o sérii izolovaných selhání. Tento mechanismus lze rozložit do kauzálního řetězce čtyř klíčových fází. Falešné oznámení o úmrtí bez předložení těla Prvním krokem bylo vytvoření záminky. Matkám, často krátce po porodu a v psychicky zranitelném stavu, personál oznámil, že jejich dítě zemřelo. Klíčovým prvkem bylo, že jim nebylo umožněno tělo vidět, rozloučit se s ním ani ho identifikovat. Tímto krokem byla rodičům odepřena základní možnost ověřit si pravdivost sdělené informace a byl položen základ pro veškeré další manipulace. Manipulace a absence zdravotnické a matriční dokumentace Druhým krokem bylo zahlazení stop. Systematický chaos v dokumentaci není vedlejším produktem, ale ústředním pilířem tohoto mechanismu. Mezi nejčastější problémy patří ztracené porodní knihy, neexistující rodná čísla, chybějící záznamy o převozu dítěte do jiných ústavů, rozpory v datech a absence pitevních protokolů. Tato záměrná či nedbalá absence oficiálních záznamů dnes představuje hlavní překážku při vyšetřování a znemožňuje rekonstrukci skutečných událostí. Příslib vyřízení pohřbu nemocnicí Třetí krok eliminoval poslední bod ověření. Nabídka nemocnice, že se o pohřeb postará sama, působila na zdrcené rodiče jako vstřícné a soucitné gesto. Ve skutečnosti je však zbavila poslední možnosti kontroly. Rodiče tak nemohli ověřit, zda k pohřbu skutečně došlo a zda v hrobě leží jejich dítě. Exhumace, které v nejméně dvou zdokumentovaných případech odhalily prázdné hroby, dokazují, že tento krok byl kritickou součástí celého mechanismu. Přesměrování novorozence k ilegální adopci Tyto tři kroky sloužily k zamaskování konečného cíle: vyvedení novorozence ze systému a jeho předání k nezákonné adopci. Tento krok pravděpodobně vyžadoval spolupráci několika osob napříč zdravotnickým a administrativním aparátem. Cílovou skupinou byly zřejmě rodiny, které nemohly mít vlastní děti a byly ochotny obejít legální proces adopce. Tyto systematické postupy vedly k situaci, kdy rodiny po desítkách let narážejí na téměř nepřekonatelné právní a administrativní bariéry.
——————————————————————————–
4.0 Právní a administrativní překážky při vyšetřování
Snaha rodin o zjištění pravdy a dosažení spravedlnosti je i po desetiletích systematicky mařena kombinací právních norem a administrativních selhání z minulosti. I v případech, kde existují silné nepřímé důkazy, brání objasnění několik klíčových bariér. 4.1 Promlčení jako konečná právní bariéra Největší právní překážkou je institut promlčení. Trestné činy, které mohly být v souvislosti s odebráním dětí spáchány (např. únos, zneužití pravomoci), mají zákonem stanovené promlčecí lhůty. Po jejich uplynutí již nelze pachatele trestně stíhat. To se týká i občanskoprávních žalob na náhradu škody či nemajetkové újmy. Případ Jany Ulrychové, jejíž žaloba byla v roce 2023 zamítnuta právě z tohoto důvodu, je dokonalou ilustrací. Soud se vůbec nezabýval podstatou věci (prázdný hrob, chybějící dokumentace), protože z formálního hlediska uplynula zákonná lhůta. Institut promlčení tak fakticky poskytuje právní štít, který brání vyvození odpovědnosti za historické bezpráví, bez ohledu na sílu předložených důkazů. 4.2 Ztráta a nedostupnost archivních záznamů Základem každého vyšetřování jsou primární důkazy – oficiální dokumenty. Ztracená, poškozená nebo záměrně zničená dokumentace v nemocničních a matričních archivech však znemožňuje jakoukoli smysluplnou rekonstrukci událostí. Bez porodních knih, zdravotních karet, pitevních protokolů a záznamů o převozu nelze potvrdit ani vyvrátit tvrzení rodičů. Svědectví pamětníků jsou po tolika letech často nepřesná a bez dokumentační opory mají u soudu jen malou váhu. Absence dokumentace tak fakticky legalizuje stav nejistoty. 4.3 Absence specializovaných vyšetřovacích orgánů Zatímco v zemích jako Španělsko nebo Argentina, které se potýkaly s podobnými historickými traumaty, byly zřízeny zvláštní vyšetřovací komise a specializované týmy, v České republice takový institucionální přístup chybí. Vyšetřování tak závisí výhradně na individuální iniciativě postižených rodin, jejich finančních možnostech a pomoci investigativních novinářů. To fakticky klade celé břemeno důkazní – technické, finanční i emocionální – na samotné oběti a nutí je vyšetřovat tytéž instituce, které se na nich mohly v minulosti dopustit křivdy. Tento přístup je systémově neudržitelný a nemůže vést k plošnému objasnění problému. Tato bezvýchodná situace má zničující dopad na psychiku dotčených rodin, které po celý život pátrají po osudu svých dětí.
——————————————————————————–
5.0 Závěr: Syntéza zjištění a nevyřešené otázky
Tato zpráva na základě analýzy dostupných případů dochází k závěru, že podezření z krádeží dětí v československých porodnicích v 70. a 80. letech vykazují silné, opakující se vzorce jednání. Konzistentní modus operandi – zahrnující falešné oznámení o úmrtí, odepření kontaktu s tělem, manipulaci s dokumentací a příslib vyřízení pohřbu – naznačuje, že se s vysokou pravděpodobností nejednalo o pouhé administrativní chyby či izolovaná selhání jednotlivců, ale o promyšlenou a systematickou činnost. Ačkoli kvůli masivní ztrátě archivní dokumentace dnes chybí přímé důkazy o existenci organizované sítě, počet zdokumentovaných podezřelých případů (konzervativní odhad hovoří o 29) a jejich nápadná podobnost představují závažnou a dosud nevyřešenou kapitolu naší historie. Tento počet je navíc pravděpodobně jen „špičkou ledovce“, protože mnoho rodin nemělo prostředky ani odvahu pátrat. Pro rodiny, které mají podobné podezření a zvažují pátrání, lze na základě zkušeností ostatních formulovat následující doporučení: • Systematická dokumentace: Pečlivě shromáždit, uspořádat a digitalizovat veškeré existující dokumenty, jako jsou porodní zprávy, korespondence s úřady a jakékoli osobní poznámky. • Formální žádosti: Oficiálně a písemně (doporučeně s doručenkou) žádat nemocniční a matriční archivy o veškeré záznamy týkající se porodu a údajného úmrtí dítěte. • Právní konzultace: Vyhledat advokáta se specializací na rodinné a trestní právo, který může posoudit možnosti a pomoci s formulací trestního oznámení či jiných právních kroků, i přes riziko promlčení. • Využití moderních technologií: Zvážit testování DNA a registraci v mezinárodních databázích. Genetická genealogie může po letech nečekaně odhalit příbuzenské vazby. • Spolupráce s médii a občanskými iniciativami: Medializace případu může vytvořit tlak na úřady, aby se případem znovu zabývaly, a může oslovit případné svědky. Moderní postupy, jako je elektronická dokumentace a RFID čipy pro identifikaci novorozenců, dnes riziko podobných incidentů minimalizují. Tyto historické případy tak nezůstávají jen bolestným mementem, ale trvalou obžalobou systému, který selhal v ochraně těch nejzranitelnějších a jehož institucionální ozvěny ztěžují hledání pravdy dodnes.