Úvod: Hororový příběh, který se skutečně stal
Představte si skupinu deseti přátel – mladých, inteligentních a zkušených lyžařů, studentů a absolventů polytechnického institutu. V zimě roku 1959 se vydali na ambiciózní, ale pečlivě naplánovanou expedici do drsného pohoří Ural. Cíl byl náročný, ale pro skupinu s jejich zkušenostmi dosažitelný. Byli na vrcholu svých sil, dobře vybaveni a plní odhodlání. Na samém začátku cesty však musel jeden z nich, Jurij Judin, výpravu kvůli náhlé nemoci opustit a vrátit se. Netušil, že své kamarády vidí naposledy.
O několik týdnů později, když se zbylých devět členů nevrátilo v domluveném termínu, záchranné týmy objevily scénu, která se vzpírala veškeré logice. Jejich stan byl opuštěný a rozříznutý zevnitř. Uvnitř zůstalo veškeré vybavení, teplé oblečení, boty i jídlo. Stopy vedoucí od stanu prozrazovaly, že devět lidí uprchlo do mrazivé noci s teplotami dosahujícími -30 °C, nedostatečně oblečení a někteří dokonce bosí, vstříc jisté smrti. Co mohlo způsobit takovou paniku a donutit zkušené horaly k tak zoufalému a sebevražednému činu? Tento článek představuje pět nejvíce šokujících a překvapivých faktů o tragédii Ďatlovovy výpravy.
1. Scéna na místě činu popírala veškerou logiku
Když záchranáři 26. února 1959 konečně nalezli tábořiště skupiny, naskytl se jim bizarní a znepokojivý pohled. Stan byl napůl stržený, zasypaný sněhem, ale to nejdivnější bylo, jak se z něj členové výpravy dostali ven. Plachta nebyla roztržená zvenčí, jako by na ni něco zaútočilo, ale byla proříznuta ostrým předmětem zevnitř. To naznačovalo jediné: turisté se v záchvatu paniky zoufale snažili co nejrychleji uniknout.
Jejich chování však bylo naprosto v rozporu se všemi instinkty pro přežití. Uvnitř stanu zanechali veškeré klíčové vybavení – teplé bundy, kalhoty, boty, jídlo i peníze. Vše, co by jim v ledové pustině mohlo zachránit život, zůstalo netknuté. Stopy vedoucí od stanu pak potvrdily rozsah jejich zoufalství. Prozrazovaly, že devět lidí utíkalo z kopce dolů směrem k nedalekému lesu. Někteří měli na nohou jen ponožky, jiní byli dokonce úplně bosí, a to v teplotách, které se pohybovaly mezi -25 a -30 °C.
2. Zranění obětí připomínala autonehodu – ale bez vnějších známek násilí
Zatímco u prvních nalezených těl bylo jako příčina smrti určeno podchlazení, nález poslední čtveřice v květnu odhalil ještě děsivější stránku záhady. Tři z nich utrpěli fatální vnitřní zranění, která absolutně neodpovídala pádu nebo běžnému neštěstí v horách. Nikolaj Thibeaux-Brignolles měl rozdrcenou lebku. Ljudmila Dubininová a Semjon Zolotarjov měli masivní, symetrické zlomeniny několika žeber.
Nejpodivnější aspekt popsal forenzní expert Boris Vozrožděnyj. Uvedl, že síla potřebná k způsobení takových zranění je srovnatelná s nárazem automobilu ve vysoké rychlosti. Přesto těla obětí neměla téměř žádné vnější pohmožděny nebo otevřené rány. Bylo to, jako by je rozdrtila obrovská, neviditelná síla.
Jako by to nestačilo, další nálezy byly ještě více znepokojující. Ljudmile Dubininové chyběl jazyk, oči a část rtů. Semjonu Zolotarjovovi chyběly oční bulvy. Ačkoliv tyto detaily živily ty nejtemnější teorie, vyšetřovatelé přinesli střízlivé vysvětlení. Forenzní expert konstatoval, že k těmto poškozením měkkých tkání došlo posmrtně v důsledku přirozeného rozkladu v tekoucí vodě potoka, kde byla těla nalezena, a činnosti mrchožroutů.
3. Oficiální sovětský závěr záhadu jen prohloubil
Původní vyšetřování z roku 1959 bylo v květnu, jen tři měsíce po tragédii, náhle a bez jasného vysvětlení uzavřeno. Závěrečná zpráva byla šokující svou vágností a tajemností. Oficiální příčinou smrti bylo stanoveno, že skupina zemřela v důsledku „neznámé spontánní síly, kterou nebyli schopni překonat“.
Tato nejednoznačná formulace, která v podstatě říká, že vyšetřovatelé nemají tušení, co se stalo, působila spíše jako pokus o ututlání než jako skutečné vysvětlení. Spolu s rychlým uzavřením případu a uložením spisů do tajného archivu na desítky let jen podnítila vznik desítek konspiračních teorií. Rodiny obětí ani veřejnost se nikdy nedočkaly uspokojivých odpovědí. Slova jediného přeživšího člena výpravy, Jurije Judina, který se od skupiny odpojil na začátku cesty kvůli nemoci, nejlépe vystihují přetrvávající bolest a absenci odpovědí.
„Kdybych mohl položit Bohu jedinou otázku, zeptal bych se, co se stalo mým kamarádům?“ – Jurij Jefimovič Judin
4. Nejpravděpodobnější vysvětlení přišlo o 60 let později (díky animákům od Disneyho)
Teorie o lavině byla po celá desetiletí odmítána z několika pádných důvodů. Svah, na kterém skupina tábořila, nebyl dostatečně strmý (sklon pod 30 stupňů), na místě nebyly nalezeny žádné zjevné stopy po velkém sesuvu a především – členové výpravy byli příliš zkušení na to, aby si postavili stan na nebezpečném místě.
V roce 2021 však vědci Johan Gaume a Alexander Puzrin přišli s novým modelem, který tyto argumenty zpochybnil. Jejich teorie se zaměřila na specifický a zrádný typ laviny – takzvanou deskovou lavinu. Vysvětlili, jak vyhloubení plošiny pro stan narušilo stabilitu sněhové pokrývky a oslabilo vrstvu pod ní. V kombinaci se silným katabatickým větrem to mohlo vést k opožděnému sesuvu. Tento vítr navíc na svah nad stanem postupně navál další sníh, čímž se pomalu zvyšovalo zatížení na narušeném místě, což vysvětluje, proč ke katastrofě došlo až několik hodin po setmění.
Nejpřekvapivější detail jejich výzkumu? Pro simulaci dopadu sněhové desky na lidská těla vědci upravili a použili kód pro animaci sněhu z filmu Ledové království (Frozen) od společnosti Disney. Tento model tak jako první nabídl fyzikálně podložené vysvětlení pro zdánlivě neslučitelná fakta: devastující vnitřní zranění srovnatelná s autonehodou, která však na tělech nezanechala téměř žádné vnější stopy.
5. Tajemné koule na obloze živily desítky let divoké spekulace
Absence jasného a logického vysvětlení dala v průběhu let vzniknout více než 75 různým teoriím. Mezi ty populární patřil útok místního kmene Mansijů (což vyšetřovatelé rychle vyvrátili), testy tajných sovětských zbraní, nebo dokonce útok sněžného muže (Yetiho).
Teorie o vojenském zapojení nebo dokonce o něčem zcela mimozemském však nebyly jen výplodem fantazie. Byly podpořeny skutečnými svědectvími. Jejich svědectví potvrdila i jiná skupina turistů, která se v osudnou noc nacházela asi 50 kilometrů jižněji, a také místní obyvatelé z oblasti Ivdel (včetně pracovníků meteorologické služby). Všichni hlásili pozorování podivných oranžových světelných koulí pohybujících se po noční obloze. Tato svědectví, která se objevovala v noci tragédie i v následujících týdnech, byla v původním vyšetřování z velké části ignorována, ale stala se ústředním bodem spekulací o testech raket nebo dokonce o návštěvě z jiného světa.
Závěr: Záhada, která přetrvává
I přes existenci věrohodného vědeckého modelu deskové laviny zůstává příběh Ďatlovovy výpravy jedním z nejmrazivějších a nejvíce znepokojujících nevyřešených příběhů 20. století. Kombinace bizarních zranění, zdánlivě iracionálního chování zkušených horalů a tajemného oficiálního vyšetřování bude navždy fascinovat a podněcovat naši představivost.
Vědecké vysvětlení se zdá být na dosah, ale dokáže skutečně objasnit hrůzu, která donutila devět zkušených lidí opustit bezpečí stanu a utíkat vstříc ledové smrti? Co by muselo potkat vás, abyste udělali totéž?