Úvod
Incident v Djatlovově průsmyku představuje jednu z nejtrvalejších a nejvíce matoucích záhad 20. století. V únoru 1959 zahynulo devět zkušených sovětských turistů za dosud ne plně objasněných okolností na odlehlém svahu Uralských hor. Jejich opuštěný stan, rozříznutý zevnitř, a těla nalezená v různých stavech a na různých místech, některá jen spoře oděná navzdory krutému mrazu, jiná s masivními vnitřními zraněními, dala vzniknout desítkám teorií, od přirozených katastrof po vojenské experimenty a paranormální jevy. Tento dokument poskytuje podrobnou a objektivní chronologii událostí, od pečlivých příprav expedice až po nejnovější vědecké analýzy, s cílem systematicky zmapovat ověřená fakta a zhodnotit nejdůležitější hypotézy, které se snaží tuto tragédii vysvětlit.
——————————————————————————–
1. Příprava a začátek expedice (leden 1959)
Expedice skupiny Igora Djatlova nebyla lehkovážným dobrodružstvím, ale ambiciózním sportovním podnikem. Skládala se ze studentů a čerstvých absolventů prestižního Uralského polytechnického institutu, kteří patřili mezi zkušené a fyzicky zdatné turisty. Cílem jejich pečlivě naplánované a oficiálně schválené trasy bylo získání nejvyšší turistické certifikace III. kategorie, která v té době vyžadovala absolvování trasy o délce minimálně 300 kilometrů v nejtěžších možných podmínkách. Jejich cesta k hoře Otorten v severním Uralu byla naplánována na únor, nejnáročnější zimní měsíc.
1.1. Účastníci výpravy
Původní skupinu tvořilo deset členů. Jejich přátelství a společné zkušenosti dávaly tušit úspěšný průběh výpravy.
| Jméno | Věk | Role a pozadí |
| Igor Djatlov | 23 | Vůdce výpravy, student radioinženýrství. Zkušený turista s 16 expedicemi na kontě. |
| Zinaida Kolmogorovová | 22 | Studentka radioinženýrství, oblíbená a zkušená členka turistického klubu. |
| Ljudmila Dubininová | 20 | Nejmladší členka, studentka stavebního inženýrství. Známá svou houževnatostí. |
| Jurij Dorošenko | 21 | Student radioinženýrství, člen rady sportovního klubu institutu. |
| Alexandr Kolevatov | 24 | Student fyziky, povahou spíše vážný a tichý. |
| Rustem Slobodin | 23 | Absolvent inženýrství, tichý, ale s dobrým smyslem pro humor, hrál na mandolínu. |
| Georgij Krivoniščenko | 23 | Absolvent, inženýr v jaderném komplexu Majak. Přáteli přezdívaný „Jura“, básník a hudebník. |
| Nikolaj Thibeaux-Brignolles | 23 | Absolvent stavebního inženýrství, známý jako vtipálek skupiny. |
| Semjon Zolotarjov | 38 | Nejtajuplnější postava výpravy. Veterán 2. světové války a instruktor, který se ke skupině připojil na poslední chvíli a nikdo ho pořádně neznal. |
| Jurij Judin | 21 | Student ekonomie a geologie, trpěl chronickými zdravotními problémy. |
1.2. Časová osa cesty
Počáteční fáze cesty probíhala podle plánu a byla dobře zdokumentována v denících a na fotografiích.
• 23. ledna 1959: Skupina odjíždí vlakem ze Sverdlovsku (dnešní Jekatěrinburg).
• 25. ledna 1959: Brzy ráno přijíždí do města Ivděl. Odtud pokračují nákladním automobilem do osady Vižaj, poslední trvale obydlené osady na jejich trase.
• 27. ledna 1959: Výprava zahajuje samotný lyžařský pochod do divočiny.
• 28. ledna 1959: Jurij Judin je nucen odpojit se od výpravy. Zhoršující se bolesti kloubů a horečka spojené s jeho chronickým revmatismem mu znemožnily pokračovat. Toto rozhodnutí mu zachránilo život a učinilo z něj jediného přeživšího člena expedice.
Skupina nyní v devítičlenném složení pokračovala do nejnáročnější a nejodlehlejší části své cesty.
——————————————————————————–
2. Poslední dny a osudové rozhodnutí (31. ledna – 1. února 1959)
Dochované deníky a fotografie z posledních dnů výpravy vykreslují obraz dobré nálady a odhodlání. Skupina postupovala podle plánu a nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě, přestože se povětrnostní podmínky postupně zhoršovaly a deníkové záznamy zmiňují silný vítr připomínající startující letadlo.
2.1. Postup k Hoře Otorten
• 31. ledna: Skupina dorazila na okraj horské oblasti. V zalesněném údolí si zřídila tzv. „labaz“ – úschovnu přebytečných potravin a těžšího vybavení pro zpáteční cestu. Tento krok měl odlehčit jejich batohy pro finální výstup.
• 1. února: Tento den se stal pro výpravu osudovým. Kvůli sněhové bouři a rapidně klesající viditelnosti se skupina odchýlila od plánované trasy. Místo toho, aby pokračovali průsmykem, začali nevědomky stoupat západním směrem na svah hory Cholat Sjachyl, jejíž jméno v jazyce místních Mansijů znamená „Mrtvá hora“.
2.2. Založení posledního tábora
Když si skupina uvědomila svou chybu, učinila kritické rozhodnutí postavit tábor na otevřeném, nechráněném svahu hory, přibližně 1,5 kilometru od hranice lesa, který by poskytoval přirozený úkryt před živly. Jurij Judin později spekuloval, že Igor Djatlov pravděpodobně nechtěl ztratit těžce nabytou výšku a rozhodl se vyzkoušet táboření v náročných podmínkách horského svahu. Pro vyrovnání plochy pro stan vykopali v silné vrstvě sněhu zářez. Jak ukázaly pozdější vědecké analýzy, tímto krokem, ač logickým, narušili stabilitu sněhové pokrývky nad svým tábořištěm. Právě toto místo se během několika hodin stalo dějištěm nevysvětlitelné tragédie.
——————————————————————————–
3. Pátrání a děsivé objevy (únor – květen 1959)
Když se výprava neohlásila do domluveného 12. února, zpočátku to nevzbudilo velký rozruch, protože zpoždění bylo u takových expedic běžné. Po 20. únoru však rodiny začaly naléhat na zahájení záchranné operace. Do rozsáhlého pátrání se postupně zapojili dobrovolníci z řad studentů, armáda i policie, včetně letadel a vrtulníků.
3.1. Nález opuštěného tábora (26. února)
Nález tábořiště předložil pátracímu týmu první soubor znepokojivých stop, které odporovaly jakékoli logice:
• Stan byl silně poškozený, polozbořený pod vrstvou sněhu a proříznutý zevnitř na několika místech, jako by se skupina snažila v panice co nejrychleji dostat ven.
• Všechny osobní věci, vybavení, jídlo a dokonce i boty členů výpravy zůstaly na místě.
• Od stanu vedlo devět sad stop směrem z kopce k lesu. Některé stopy byly jen v ponožkách, jiné bosé. Po přibližně 500 metrech stopy zmizely pod navátým sněhem.
3.2. První oběti (únor – březen)
Pátrání po pohřešovaných brzy přineslo první tragické objevy.
• Jurij Dorošenko a Georgij Krivoniščenko: Jejich těla byla nalezena pod velkou borovicí, přibližně 1,5 km od stanu. Byli oblečeni pouze ve spodním prádle a bez bot. U jejich těl byly zbytky malého ohniště. Větve stromu nad nimi byly polámané až do výšky pěti metrů, což naznačovalo, že se někdo snažil vylézt nahoru, snad aby zmapoval okolí nebo se pokusil spatřit stan.
• Igor Djatlov, Zinaida Kolmogorovová a Rustem Slobodin: Byli nalezeni v různých vzdálenostech mezi borovicí a stanem (300, 480 a 630 metrů od stromu). Jejich poloha naznačovala, že se zoufale pokoušeli vrátit zpět do bezpečí tábora. Jako oficiální příčina smrti bylo u všech tří stanoveno podchlazení. U Slobodina byla zjištěna menší prasklina lebky, která však dle patologa nebyla smrtelná.
3.3. Poslední nález v rokli (4. května)
Po více než dvou měsících, kdy roztál sníh, byla 4. května objevena zbývající čtyři těla: Ljudmila Dubininová, Alexandr Kolevatov, Nikolaj Thibeaux-Brignolles a Semjon Zolotarjov. Nacházela se pod čtyřmetrovou vrstvou sněhu v rokli, asi 75 metrů od borovice. Tato skupina byla lépe oblečena a na jejich oděvech byly patrné známky toho, že si vzali části oblečení ze svých již zemřelých druhů.
3.4. Analýza fatálních zranění
Pitva těl nalezených v rokli přinesla šokující zjištění, která zcela změnila pohled na celý případ. U tří ze čtyř obětí byla nalezena devastující vnitřní zranění:
• Nikolaj Thibeaux-Brignolles: Utrpěl těžké, smrtelné poranění lebky.
• Ljudmila Dubininová a Semjon Zolotarjov: Měli masivní zlomeniny hrudníku.
• Soudní lékař konstatoval, že síla potřebná k způsobení těchto zranění byla srovnatelná s nárazem automobilu ve vysoké rychlosti. Klíčovým a matoucím faktem bylo, že na tělech nebyly nalezeny téměř žádné vnější rány ani modřiny.
• U Dubininové byl navíc zjištěn chybějící jazyk, oči, část rtů a fragment lebeční kosti; u Zolotarjova chyběly oční bulvy. Pitevní zpráva tyto ztráty měkkých tkání vysvětlila jako postmortální změny způsobené hnilobnými procesy v tekoucí vodě rokle, kde těla ležela.
Tato brutální zranění, která se vymykala jakémukoli jednoduchému vysvětlení, postavila sovětské vyšetřovatele před téměř neřešitelný úkol: nalézt logické vysvětlení pro událost, jež se zdála postrádat veškerou logiku.
——————————————————————————–
4. Oficiální vyšetřování a jeho závěry (1959)
Sovětské vyšetřování, vedené prokurátorem Lvem Ivanovem, probíhalo pod značným tlakem na rychlé a společensky přijatelné objasnění. Vyšetřovatelé však narazili na soubor faktů, které se vzpíraly jednoduché interpretaci, a jejich závěry tak zanechaly více otázek než odpovědí.
4.1. Klíčové závěry vyšetřovací komise
V květnu 1959 bylo vyšetřování oficiálně uzavřeno s následujícími závěry:
1. Příčiny smrti: Šest členů výpravy zemřelo na podchlazení, zbylí tři na následky fatálních zranění.
2. Absence cizího zavinění: Na místě nebyly nalezeny žádné stopy cizích osob a nebyly zjištěny známky boje či fyzického napadení člověkem.
3. Útěk ze stanu: Skupina opustila stan z vlastní vůle, pěšky, a prořízla ho zevnitř.
4. Nevysvětlitelná síla: Vyšetřování bylo uzavřeno s kryptickým konstatováním, že smrt turistů způsobila „spontánní přírodní síla, kterou nebyli schopni překonat“.
5. Anomálie ve spisu: Kromě oficiálních závěrů se však ve spisu objevily dvě anomálie, které vyšetřovatel Ivanov později přiznal, že mu bylo nařízeno ignorovat: stopy radioaktivity na oděvech několika obětí a svědectví o pozorování „zářících koulí“ či „světelných orbů“ na obloze v dané oblasti v noci incidentu.
4.2. Uzavření případu
Případ byl v květnu 1959 oficiálně uzavřen pro absenci viníka. Vyšetřovací spisy byly uloženy do tajného archivu, což na desítky let znemožnilo přístup veřejnosti a badatelům a stalo se živnou půdou pro vznik nesčetných spekulací a konspiračních teorií.
——————————————————————————–
5. Odkaz, moderní vyšetřování a analýza teorií
Po pádu Sovětského svazu a postupném odtajnění archivních dokumentů zájem o případ dramaticky ožil. Nové technologie, forenzní analýzy a vědecké modely přinesly na tragédii nové pohledy. Obnovená ruská vyšetřování v letech 2019–2020 a především přelomová vědecká studie z roku 2021 nabídly dosud nejpřesvědčivější vysvětlení.
5.1. Hypotéza laviny: Od pochybností k vědeckému modelu
Teorie laviny je dnes považována za nejpravděpodobnější vysvětlení, přestože byla po celá desetiletí zpochybňována.
• Tradiční argumenty proti: Proti teorii laviny hovořilo několik klíčových faktorů: relativně mírný sklon svahu (kolem 23°), absence zjevných stop po velké lavině v době nálezu tábořiště a skutečnost, že zkušení horalé by nikdy vědomě netábořili na lavinovém svahu.
• Obnovené ruské vyšetřování (2019–2020): Ruská prokuratura po přezkoumání případu, jehož závěry v roce 2020 prezentoval Andrej Kurjakov, označila za oficiální příčinu událostí právě lavinu. Jejich verze hovoří o sesuvu sněhové desky, který turisty donutil k okamžitému úniku do podmínek s téměř nulovou viditelností. Dezorientovaní a nedostatečně oblečení pak v mrazu a bouři postupně umrzli.
• Vědecký model z roku 2021 (Gaume & Puzrin): Studie švýcarských vědců Johana Gaumeho (EPFL) a Alexandra Puzrina (ETH Zürich) publikovaná v časopise Communications Earth & Environment představila model opožděné laviny ze sněhové desky, který elegantně řeší většinu dosavadních nesrovnalostí.
◦ Příčiny: Model identifikoval souhru několika faktorů: vykopání zářezu do sněhu pro stan narušilo stabilitu svahu, pod povrchem se nacházela nestabilní vrstva sněhu a silný katabatický vítr (gravitační vítr stékající po svahu) během noci navál další sníh na již narušené místo.
◦ Mechanismus: Simulace ukázala, že i relativně malá sněhová deska (o délce přibližně 5 metrů) se mohla uvolnit s několikahodinovým zpožděním (7,5 až 13,5 hodiny po vykopání zářezu), přesně v době, kdy skupina spala.
◦ Zranění: Vědci použili software původně vyvinutý pro animaci sněhu ve filmu Ledové království a data z crash testů automobilového průmyslu. Jejich simulace prokázaly, že náraz této sněhové masy na spící turisty, kteří leželi na tvrdém podkladu (lyže podložené pod podlážkou stanu), mohl způsobit přesně taková vážná vnitřní zranění hrudníku a lebky bez významnějších vnějších poranění.
◦ Důsledky: Takto malá lavina by po sobě nezanechala výrazné stopy, které by byly po 26 dnech sněžení a větru patrné pátracím týmům.
5.2. Ostatní teorie
Ačkoliv lavinová teorie poskytuje nejucelenější vysvětlení, v průběhu let se objevila řada dalších hypotéz.
• Vojenské testy: Tato teorie spekuluje o testování tajných zbraní, například padákových min, které explodují těsně nad zemí a způsobují tlakovou vlnu. Bývá spojována s pozorováním „zářících koulí“ a nálezem stop radiace na oděvech, avšak neexistují pro ni žádné přímé důkazy.
• Útok domorodců z kmene Mansijů: Jedna z prvních hypotéz, kterou vyšetřovatelé rychle vyvrátili. Na místě nebyly nalezeny žádné cizí stopy, známky boje ani motiv (cennosti a vybavení zůstaly ve stanu).
• Infrazvuk a Kármánovy víry: Teorie předpokládá, že vítr proudící specifickým způsobem kolem hory mohl generovat infrazvuk – zvuk o nízké frekvenci, který je pro člověka neslyšitelný, ale může vyvolat pocity úzkosti, paniky a fyzického nepohodlí.
• Exotické teorie: Hypotézy zahrnující UFO, útok sněžného muže (Yetiho) nebo jiné paranormální jevy jsou vysoce spekulativní a postrádají jakékoli věcné důkazy. Slouží spíše jako odraz fascinace veřejnosti touto záhadou.
——————————————————————————–
6. Závěr: Neuzavřená záhada
Vědecký model laviny ze sněhové desky, představený v roce 2021, poskytuje nejpřesvědčivější a vědecky podložené vysvětlení události, která donutila Djatlovovu výpravu k panickému opuštění stanu. Elegantně objasňuje jak zpoždění mezi postavením tábora a katastrofou, tak i povahu devastujících vnitřních zranění a absenci zjevných stop po lavině. Přestože je dnes tato teorie široce přijímána jako klíč k rozluštění počátku tragédie, přesná rekonstrukce následného chování a rozhodování devíti promrzlých, částečně zraněných a dezorientovaných lidí v panice a temnotě uralské noci zůstane navždy předmětem diskusí. Příběh Djatlovovy výpravy tak zůstává nejen fascinující historickou záhadou, ale především mrazivou připomínkou lidské tragédie a devíti mladých životů, které byly předčasně ukončeny v jednom z nejdrsnějších prostředí na Zemi.