1.0 Úvod: Případ bez identity
Případ Karla Nováka, vedený Státní bezpečností (StB) pod krycím označením „N-44“, představuje jednu z nejdelších a nejzáhadnějších kapitol v historii československého represivního aparátu. Jeho strategický význam nespočívá v odhalení rozsáhlé špionážní sítě, ale naopak v detailním pohledu na limity a metodologická selhání organizace, která se považovala za všemocnou. Téměř tři desetiletí StB marně usilovala o prolomení obrany jediného člověka, jehož nejzákladnější atribut – skutečnou identitu – se jí nikdy nepodařilo odhalit. Tento soustavný neúspěch demaskoval zranitelnost systému, který narazil na protivníka, jehož pasivní rezistence a absolutní popírání viny se ukázaly být efektivnější než jakákoliv aktivní protizpravodajská činnost.
Cílem této analýzy je kriticky zhodnotit taktické a operativní postupy Státní bezpečnosti v případu „N-44“. Zaměříme se na efektivitu použitých vyšetřovacích metod, od lékařských expertiz přes agenturní sítě až po soudní konstrukce, a budeme demonstrovat, jak konzistentní popírání viny a absence ověřitelné identity podezřelého vedly ke kaskádovému selhání celé zpravodajské operace. Počátek tohoto dlouholetého zpravodajského rozpracování se datuje do poloviny 50. let, kdy byl na slovensko-polském pomezí zadržen muž bez jména a minulosti.
2.0 Počáteční fáze vyšetřování (1955–1956): Zadržení a formování podezření
Počáteční fáze případu je nutné vnímat v kontextu zostřené atmosféry studené války. V polovině 50. let, kdy byl jakýkoliv pohyb v pohraničí pod přísným dohledem, muselo zadržení muže bez dokladů, který navíc předstírá hluchoněmotu, na citlivé slovensko-polské hranici okamžitě vyvolat nejvyšší stupeň podezření. Pro Státní bezpečnost, operující v paradigmatu neustálého ohrožení ze strany „imperialistických rozvědek“, se takový jedinec automaticky stal potenciálním špionem či diverzantem. První kroky vyšetřování tak nebyly vedeny snahou pomoci ztracené osobě, ale primárně potřebou potvrdit či vyvrátit hrozbu pro státní bezpečnost.
2.1 První kontakt a vyšetřovací dilema
Karel Novák byl zadržen hlídkou Veřejné bezpečnosti 24. června 1955 u Oravské Polhory. Chyběly mu jakékoliv doklady a komunikoval pouze posunky. Při zadržení u něj bylo nalezeno několik věcí polského původu, včetně batohu, holicího strojku, nože, polského salámu a chleba. Během výslechu, který probíhal písemnou formou, uvedl základní legendu: jmenuje se Karel Novák, narodil se v roce 1934, trpí částečnou ztrátou paměti a od dětství je hluchoněmý. Tvrdil, že byl za války odvlečen do Rakouska, kde pobýval v ústavu pro hluchoněmé ve Štýrském Hradci (Grazu), než byl v roce 1948 repatriován do Československa.
Vyšetřovatelé se okamžitě ocitli před klíčovým dilematem. Na jedné straně stál muž s uvěřitelným handicapem, na straně druhé příběh plný rozporů a bez jediného ověřitelného faktu. Novák nebyl schopen specifikovat žádné přesné časové ani místní údaje, a když tak učinil, následné prověrky jeho tvrzení vyvrátily. Absence identity a věrohodnost jeho postižení se staly ústředními body, které musely být objasněny, než mohlo vyšetřování pokročit.
2.2 Role lékařských expertiz
Snaha ověřit Novákův handicap vedla k sérii lékařských vyšetření, jejichž výsledky však situaci spíše zkomplikovaly, než vyjasnily. Závěry klíčových posudků z roku 1955 byly nejednoznačné:
• MUDr. Trunkát (Žilina): Přestože se nepodařilo prokázat sluch, lékař shledal některé projevy za podezřelé. Považoval za odborně nevysvětlitelné, jak si mohl hluchoněmý jedinec gramaticky správně osvojit dva jazyky.
• Lékařská komise (Praha): Po narkoanalýze pentotalem komise dospěla k závěru, že simulace je sice málo pravděpodobná, ale jednorázovým vyšetřením ji nelze s jistotou potvrdit ani vyvrátit.
• Prof. Sovák (Logopedický ústav): Konstatoval, že Novák činí dojem hluchoněmého a je nutné na něj pohlížet jako na osobu hluchou.
• MUDr. Šrom (Ústav pro hluchoněmé): Jako jediný dospěl k jednoznačnějšímu závěru. Novákovu nadprůměrnou inteligenci, vzdělanost a dokonalé ovládnutí dvou jazyků označil za neslučitelné s tvrzením o vrozené hluchotě. Jeho písemné projevy podle něj naznačovaly, že musel přijímat podněty i sluchem.
Tyto protichůdné závěry expertů uvrhly vyšetřování do patové situace. Odhalily první metodologickou trhlinu v postupech StB: bez jednoznačného důkazu o simulaci byl aparát, zvyklý na vynucená doznání, nucen k taktickému ústupu. Jelikož neexistovala ani indicie o jeho pravé totožnosti či nepřátelské činnosti, byl Karel Novák dne 23. prosince 1955 pro nedostatek důkazů propuštěn.
2.3 Obrat: „Zázračné“ uzdravení a nábor informátora
Zásadní zlom nastal 20. srpna 1956. Na oddělení MV v Kladně se dostavil Novákův přítel a spolupracovník František Veis s šokujícím oznámením: Karel Novák normálně slyší a mluví. Tuto skutečnost mu měl Novák sám přiznat a doplnit ji fantastickou legendou o svém původu – údajně byl synem korunního prince Otty Habsburského, vychovaným v Polsku a po válce odvlečeným do SSSR.
Pro Státní bezpečnost to byl klíčový moment. Nejenže se potvrdilo její původní podezření o simulaci, ale získala i neocenitelný zdroj informací přímo z Novákova nejbližšího okolí. Strategické rozhodnutí okamžitě začít využívat Františka Veise jako informátora (později byl zaregistrován jako agent pod krycím jménem „KUBAČKA“) nasměrovalo celý případ na novou kolej.
Po tomto zásadním obratu se případ definitivně přesunul z fáze standardního vyšetřování do fáze dlouhodobého a systematického zpravodajského rozpracování.
3.0 Metodologie aktivního rozpracování (1956–1961): Budování případu proti „nelegálovi“
Pojem „aktivní rozpracování“ v terminologii StB označuje fázi, kdy cílem již není pouhé zjišťování faktů, ale systematické shromažďování důkazů k potvrzení předem stanovené hypotézy. V případě Karla Nováka se touto hypotézou stala teorie, že se jedná o „nelegála“ – speciálního agenta cizí zpravodajské služby, vysazeného na území Československa s úkolem vytvořit si falešnou identitu a zázemí pro budoucí plnění úkolů. Veškeré další operativní kroky byly podřízeny tomuto jedinému cíli.
3.1 Agenturní síť a kontrola prostředí
Klíčovým nástrojem se stala agenturní síť. František Veis („KUBAČKA“) se stal primárním zdrojem informací o Novákově chování, názorech a údajných fragmentech z jeho minulosti. Zprávy od agentů, kteří byli na Nováka nasazeni (např. SKLENÁŘ, BORIS), formovaly a systematicky posilovaly podezření StB. Informace o jeho jazykových schopnostech, vzdělání a rozhledu byly interpretovány jako důkaz speciálního výcviku.
StB nasadila i další operativní prostředky, zejména tajný odposlech. Získané poznatky byly pečlivě analyzovány a vykládány v souladu s teorií o nelegálovi. Když Novák v soukromí projevoval znalost metod práce tajných služeb nebo zastával protikomunistické názory, bylo to pro StB jasným potvrzením, že se za maskou loajálního občana skrývá nepřátelský agent.
3.2 Profilování během vojenské služby (1957–1959)
Období Novákovy vojenské prezenční služby (1957–1959) se stalo pro StB ideální příležitostí k jeho pozorování v kontrolovaném prostředí. Vojenská kontrarozvědka (VKR) na něj 6. května 1958 založila pozorovací svazek s krycím názvem „N-44“.
Novákovy schopnosti se zde projevily naplno. Vynikal nevšední znalostí vojenských řádů, dosahoval výtečných střeleckých výsledků a prokazoval skvělé organizační schopnosti. Místo aby tyto vlastnosti byly vnímány jako přednost, VKR je interpretovala jako jednoznačný důkaz předchozího vojenského výcviku v zahraničí. Tento postup je učebnicovým příkladem potvrzovacího zkreslení (confirmation bias); VKR nehodnotila objektivní realitu, ale aktivně vyhledávala a interpretovala jakýkoliv fakt tak, aby zapadl do předem vytvořeného profilu „nelegála“. Podezření dále posilovaly incidenty zaznamenané agenty VKR, jako bylo například fotografování tanků a tankodromu, které bylo okamžitě vyhodnoceno jako potenciální špionážní činnost.
3.3 Pátrání po svědcích a mezinárodní spolupráce
Paralelně s agenturním rozpracováním se StB usilovně snažila nalézt svědky, kteří by Nováka mohli identifikovat. Podařilo se jí získat několik svědectví od tzv. navrátilců – osob, které se vrátily z emigrace. Svědci jako Kamil Červenka, Ernest Solčanský, Vladimír Hintnaus nebo Leo Parma-Mosler spojovali muže podobného Novákovi s uprchlickými tábory v Rakousku (Wels) a Německu (Valka), kde měl údajně působit v blízkosti americké kontrarozvědky CIC.
Spolehlivost těchto svědectví však byla sporná. Vzpomínky byly často mlhavé a plné rozporů. Definitivní selhání této metody přišlo, když klíčový svědek Karel Cvrk, který Nováka dříve na fotografii údajně poznal, při přímé tajné konfrontaci v lednu 1960 prohlásil, že se o tutéž osobu nejedná. Přesto StB tato svědectví považovala za dostatečný podklad.
Na základě takto nashromážděných, převážně nepřímých a circumstantialních důkazů, se Státní bezpečnost rozhodla, že je připravena přistoupit k Novákově opětovné „realizaci“ – jeho zatčení a soudnímu procesu.
4.0 Druhé vyšetřování a soudní proces (1961–1962): Konstrukce viny
Druhé vyšetřování, zahájené po Novákově zatčení v květnu 1961, představovalo vyvrcholení snahy StB za každou cenu potvrdit svá podezření a legitimizovat je prostřednictvím justičního systému. Strategie se definitivně posunula od pátrání po pravdě k cílené konstrukci obvinění ze špionáže, kde každý důkaz a každá expertiza sloužily k podpoře předem daného závěru.
4.1 Vyšetřovací taktika: Konfrontace a nátlak
Po zatčení 15. května 1961 čelil Novák intenzivním výslechům. Jeho obhajoba zůstala konzistentní: připustil, že jméno Karel Novák nemusí být jeho pravé, ale trval na tom, že svou skutečnou totožnost nezná. Všechna svědectví o jeho působení v uprchlických táborech rezolutně odmítal jako omyl.
Tváří v tvář této neoblomné pasivní rezistenci sáhli vyšetřovatelé k nátlakovým metodám. Použití tzv. psychotonového interview, při němž byla Novákovi do krevního oběhu aplikována dávka amfetaminu s cílem potlačit sebekontrolu, je jasným projevem jejich bezradnosti. Lékařský návrh na provedení této metody navíc ilustruje bezohlednost a konspirativní povahu vyšetřovatelů, když doporučoval podat psychoton tajně, vložením mezi sérii běžných vitamínových injekcí, aby se předešlo Novákovu odmítnutí. Tento postup nepřinesl žádný průlom a zůstává dokladem neúčinnosti nátlakových technik vůči psychicky odolnému jedinci.
4.2 Využití odborných expertiz
StB se snažila podepřít obvinění řadou odborných posudků. Jejich závěry však byly často nejednoznačné a byly interpretovány silně účelově.
| Odborná expertiza | Závěr znalce | Interpretace StB |
| Audiologie (MUDr. Šrom, MUDr. Humhej) | Dřívější hluchoněmost byla simulace; hlasové a sluchové ústrojí je v pořádku. | Důkaz o systematickém klamání orgánů a konspirativním chování. |
| Grafologie | Písmo vykazuje vliv polštiny, ruštiny a němčiny; původ pisatele je pravděpodobně v polsko-ruském pomezí. | Podpora teorie o polském původu a spojení s východními zpravodajskými strukturami (např. banderovci). |
| Antropologie (určení věku) | Věk odhadnut na 27 až 33 let. | Nepotvrzuje, ale ani nevyvrací Novákem uváděný věk (narozen 1934), výsledek je pro StB neprůkazný. |
| Psychiatrie (MUDr. Dufek, MUDr. Pekárek) | Netrpí duševní chorobou, je plně trestně odpovědný, jedná se o „anomální osobnost“. | Potvrzení, že Novákovo jednání není důsledkem nemoci, ale vědomého a cíleného záměru. |
4.3 Polská stopa: Případ Floriána Jasinského
Jednou z nejslibnějších vyšetřovacích verzí byla snaha ztotožnit Nováka s jistým Floriánem Jasinskim, polským studentem, který měl za války zmizet v Osvětimi. Jeho matka ho údajně poznala na fotografii a písmoznalecká expertiza nalezla „značné podobnosti“ mezi jejich rukopisy. StB tuto stopu považovala za téměř jistou. Definitivní fiasko však přišlo během osobní konfrontace v lednu 1962, kdy matka i sestry s jistotou popřely, že by se jednalo o jejich příbuzného. Tento neúspěch je dalším příkladem, jak StB lpěla na slibných, ale nakonec falešných indiciích.
4.4 Analýza rozsudku a jeho právní opory
Přestože se nepodařilo zjistit Novákovu totožnost ani předložit jediný přímý důkaz o špionáži, byl v červnu 1962 Krajským soudem v Praze odsouzen na dvanáct let odnětí svobody za trestné činy vyzvědačství a poškozování cizích práv. Tento verdikt je nutné hodnotit jako právně neudržitelný. Byl postaven výhradně na nepřímých důkazech, domněnkách, nevěrohodných a často si protiřečících svědectvích. Skutečnost, že obvinění bylo uměle zkonstruované, aby vyhovovalo zadání StB, potvrdil o několik let později i rehabilitační soud.
Ani odsouzení a uvěznění však pro Státní bezpečnost neznamenalo konec případu, ale pouze přesun operativních aktivit do prostředí nápravně-výchovných ústavů.
5.0 Věznění, rehabilitace a normalizační zvrat (1962–1973)
Zájem Státní bezpečnosti o Karla Nováka neskončil jeho odsouzením; naopak, výkon trestu byl vnímán jako strategická příležitost. Vězeňské prostředí, s jeho atmosférou strachu, izolace a psychického tlaku, se zdálo být ideálním místem k prolomení jeho obrany pomocí nasazených agentů a k finálnímu odhalení jeho tajemství.
5.1 Operativní práce ve vězení
V nápravně-výchovných ústavech Leopoldov a později Valdice byla na Nováka nasazena síť vězeňských informátorů. Spolupracovníci s krycími jmény VLASTA, ZACHAROV a zejména GAIUS (Jozef Vicen, sám bývalý agent CIC unesený StB) měli za úkol získat jeho důvěru a vytěžit jakoukoliv informaci vedoucí k odhalení jeho identity a minulosti.
Jejich zprávy však přinášely paradoxní výsledky. Ačkoliv se jim nepodařilo získat jediný důkaz o Novákově vině, bezděky vykreslovaly obraz mimořádně inteligentní, vzdělané a morálně pevné osobnosti. Zprávy detailně popisovaly jeho neuvěřitelný rozhled v literatuře, filozofii, umění i vojenství. Tento profil vzdělaného a disciplinovaného muže jen posiloval přesvědčení StB, že se musí jednat o špičkově vycvičeného agenta. Zde se projevila institucionální paranoia totalitního aparátu: představa obyčejného, ale mimořádně nadaného a odolného jedince byla nepřijatelná. Ideologický rámec StB nedovoloval jiný výklad, než že proti ní stojí stejně sofistikovaný protivník.
5.2 Psychologický profil a dopad perzekuce
Zprávy z vězení poskytují cenný vhled do psychologického dopadu dlouhodobé perzekuce. Novák byl popisován jako uzavřený, samotářský a extrémně nedůvěřivý. Sám si opakovaně stěžoval na pocit, že je neustále sledován a „vytěžován“ ostatními vězni, což vedlo k rozvoji paranoie. Tento neustálý tlak zanechal na jeho osobnosti hluboké stopy a vedl k projevům absolutního skepticismu ohledně jeho budoucnosti.
5.3 Soudní rehabilitace a její zrušení
V atmosféře politického uvolnění Pražského jara podal Novák návrh na rehabilitaci. V červenci 1969 rehabilitační senát Krajského soudu v Praze zrušil původní rozsudek z roku 1962. V odůvodnění soud uvedl klíčový závěr, že obvinění bylo „uměle zkonstruované“ a postavené na nesprávných zjištěních a nedůvěryhodných svědectvích. Novák byl zproštěn viny a 31. července 1969 propuštěn na svobodu. Tento akt představoval dočasné vítězství práva nad politickou zvůlí.
S nástupem normalizace však přišel obrat. Na základě stížnosti ministerstva spravedlnosti zrušil Nejvyšší soud ČSR dne 20. dubna 1971 rehabilitační rozsudek. Usnesením Krajského soudu z 28. července 1971 se Novák musel vrátit do vězení, aby si odpykal zbytek trestu. Tento krok byl typickým projevem normalizační politiky, která systematicky anulovala reformní kroky z roku 1968 a obnovovala plnou moc represivních složek státu.
Po Novákově druhém propuštění v dubnu 1972 se zdálo, že případ utichá. Svazek byl v roce 1973 dočasně uložen do archivu, avšak StB nikdy zcela nerezignovala na odhalení jeho tajemství.
6.0 Závěrečná fáze a odkaz případu (1979–1982)
Poslední roky případu „N-44“ charakterizuje obnovený, téměř obsesivní zájem Státní bezpečnosti, který vyvrcholil až Novákovou smrtí. I po více než dvou desetiletích neúspěchů a selhání nebyl mocenský aparát schopen připustit porážku a vzdát se snahy o rozluštění záhady, která se stala symbolem jeho vlastní neschopnosti.
Zájem StB o Nováka nikdy zcela nepolevil, což dokazuje epizoda z roku 1979. V souvislosti s vyšetřováním anonymního dopisu vyhrožujícího zničením mostu Klementa Gottwalda, pokud nebude zrušen rozsudek nad skupinou Václava Havla, byl Novák 1. listopadu 1979 zatčen a vyslýchán. Spolu s ním byli zadrženi i další disidenti, jako Jan Ruml či Svatopluk Karásek. Ačkoliv vyšetřování skončilo bezvýsledně, tato událost potvrzuje, že Novák zůstával v zorném poli StB jako permanentně podezřelá osoba.
6.1 Obnovení operace: Akce „MARŤAN“
V roce 1981, v rámci obnovené celostátní akce EVROPA zaměřené proti „nelegálům“, byl zájem o Nováka plně reaktivován. Dne 24. září 1981 byl založen nový svazek s příznačným krycím názvem „MARŤAN“. Plán agenturně operativních opatření zahrnoval komplexní sledování, prověření všech styků a nasazení modernějších metod. Uvažovalo se o provedení výslechu na polygrafu a sledování korespondence. Tento plán je důkazem přetrvávající víry StB, že s využitím nových technologií a postupů se jim konečně podaří prolomit Novákovu obranu a usvědčit ho.
6.2 Smrt a poslední vyšetřovací akt
K realizaci těchto opatření však již nedošlo. Karel Novák 17. listopadu 1981 náhle zemřel na infarkt myokardu. Jeho smrt však pro StB neznamenala konec, ale spíše poslední, horečnou příležitost.
Následovala detailní prohlídka jeho bytu, kterou provedli specialisté VI. správy SNB (útvar zpravodajské techniky). Jednalo se o zoufalý pokus nalézt jakýkoliv fyzický důkaz špionážní činnosti – tajné inkousty, upravené radiopřijímače pro příjem šifrovaných zpráv, skryté materiály. Expertizy zabavených předmětů, včetně dvou tranzistorových rádií, však nepřinesly žádný pozitivní výsledek. Tento finální vyšetřovací akt, který skončil naprostým nezdarem, představoval definitivní tečku za obviněními ze špionáže.
6.3 Odkaz a nevyřešené otázky
Ani po jeho smrti se nepodařilo poodhalit roušku tajemství. Z výpovědí jeho nejbližších přátel vyplynuly jen útržkovité a neověřitelné informace: mlhavé vzpomínky na gestapáka, který mu měl zabít rodiče, na život v lesích mezi frontami či na obstarávání živobytí hazardními hrami ve Vídni po válce. Tyto fragmenty však spíše dále mlžily jeho skutečnou minulost, než aby poskytovaly jasné vodítko.
Snad nejvýstižnější komentář ke svému případu poskytl sám Novák během psychologického vyšetření, kdy svou situaci přirovnal k povídce o dívce a tygrovi, kde autor nechává výsledek na fantazii čtenáře. Tímto příměrem přisoudil roli „čtenáře“ svým vyšetřovatelům, na jejichž libovůli záleželo, pro kterou interpretaci jeho osudu se rozhodnou – zda je lstivý špion, nebo nevinná, leč psychicky anomální oběť. Tato analogie dokonale vystihuje podstatu celého případu, který se stal spíše soubojem interpretací než hledáním faktické pravdy.
7.0 Závěr: Anatomie systémového selhání
Případ „N-44“ představuje učebnicový příklad systémového selhání zpravodajského aparátu, které nebylo způsobeno jedinou chybou, ale kombinací hluboce zakořeněných institucionálních a ideologických faktorů. Analýza téměř třicetiletého marného úsilí StB odhaluje několik klíčových příčin tohoto debaklu:
1. Potvrzovací zkreslení (Confirmation Bias): Počáteční podezření ze špionáže, dané kontextem 50. let, se stalo dogmatem, které formovalo veškeré další vyšetřování. Státní bezpečnost systematicky interpretovala všechny nejednoznačné informace – Novákovu inteligenci, jazykové schopnosti, vojenské dovednosti či znalost metod zpravodajské práce – jako přímé potvrzení své původní hypotézy o „nelegálovi“. Důkazy, které tuto teorii zpochybňovaly (např. selhání identifikace svědky), byly marginalizovány nebo ignorovány.
2. Metodologická rigidita: StB projevila naprostou neschopnost změnit strategii, i když standardní postupy opakovaně selhávaly. Výslechy, nasazení agentů, konfrontace se svědky i odborné expertizy narážely na neprostupnou zeď Novákovy pasivní rezistence. Jeho konzistentní popírání viny a trvání na neznalosti vlastní identity fakticky odzbrojily aparát zvyklý na získávání doznání nátlakem nebo manipulací.
3. Institucionální arogance a absence sebereflexe: Státní bezpečnost, přesvědčená o své neomylnosti a neomezené moci, nedokázala akceptovat možnost, že by skutečnost mohla být prostší (např. že se jedná o oběť války se skutečnou amnézií) nebo že by podezřelý mohl být jednoduše inteligentnější a psychicky odolnější, než předpokládali. Nemožnost případ vyřešit byla vnímána jako urážka prestiže a profesionality celé organizace.
4. Politizace a ideologická posedlost: Ideologický rámec studené války předurčil interpretaci případu jako střetu se západním nepřítelem. Tato posedlost byla natolik silná, že ovlivnila nejen vyšetřování, ale i soudní rozhodování. Zrušení rehabilitačního rozsudku během normalizace je pak jasným důkazem, že politický tlak měl v klíčových momentech přednost před právem a objektivními fakty.
Příběh Karla Nováka tak překračuje rámec běžného kriminálního případu. Stává se symbolickým příběhem o střetu jedince s represivním aparátem, který i přes nasazení veškeré své moci, techniky a lidských zdrojů nedokázal zlomit vůli člověka odhodlaného chránit své největší tajemství – sám sebe – až do hrobu.
Tajemství případu N-44: Kdo byl skutečně Karel Novák, muž, který oklamal StB na 30 let?