Využití logiky Abrahama Walda v kontextu zmizelých osob je fascinující myšlenka. Wald se proslavil během 2. světové války odhalením tzv. klamného přežití (survivoship bias). Zatímco armáda chtěla opancéřovat místa, kde letadla měla nejvíce děr, Wald vysvětlil, že pancíř patří tam, kde díry nejsou – protože letadla zasažená do těchto míst se už nevrátila.
Rozumím úvaze v článku, ale to neznamená, že když policie najde v domě na podlaze a zdech stopy krve po jatkách, že si řekne: to nás nezajímá, jdem jinam.
ad: Pokud se všechny zmizelé osoby v určité oblasti našly v řekách, policie začne hledat „vraha od řeky“. Wald by se zeptal: „Kde jsou těla těch, kteří do řeky hozeni nebyli? Možná vrah operuje úplně jinak a řeka je jen statistická odchylka těch, kteří ‚měli smůlu‘.“
Policie samozřejmě hledá hlavně vraha od řeky. Mají na to takový termín, léty a praxí ověřený. Říká se tomu modus operandi. Na Waldův dotaz, kde jsou těla nehozených do řeky, by policie odpověděla: Víme jen, že nejsou v řece. Ale na to nepotřebujou Walda myslím.
Policii ty stopy samozřejmě zajímají. Co když ale nevedou k cíli? Nebo jsou klamné? Možná proto tu máme případy jako Aneta (2024), Slopné, kdo je vrah, mažele Stodolovy…