Úvod: Záhada bombových útoků v pozdním socialismu
V letech 1986 až 1989 došlo na území Československé socialistické republiky k sérii čtyř pumových útoků, které dodnes patří mezi největší kriminální záhady období pozdní normalizace. Tato série byla v kontextu tehdejší doby zcela neobvyklá. Cílem útoků se staly budovy státních a politických institucí, zejména sídla Komunistické strany Československa (KSČ), což jasně ukazovalo na politický motiv. Všechny incidenty měly zjevně demonstrativní charakter – odehrály se v noci a obešly se bez jediné ztráty na životě či zranění, ačkoliv způsobily značné materiální škody. Navzdory rozsáhlému pátrání bezpečnostních složek se pachatele nikdy nepodařilo dopadnout a případ byl po listopadu 1989 odložen.
Prostřednictvím analýzy chronologie útoků, metod vyšetřování Státní bezpečnosti a konkurenčních teorií o pachatelích tato studie odhaluje hlubokou nejednoznačnost režimu na pokraji kolapsu, kde se hranice mezi disentem a státem řízenou provokací nebezpečně stírala.
——————————————————————————–
1. Chronologie a charakteristika útoků
Série zahrnovala tři dokonané výbuchy a jeden neúspěšný pokus. Všechny incidenty vykazovaly podobný rukopis, což vyšetřovatele vedlo k přesvědčení, že za nimi stojí stejný pachatel nebo skupina. Přehled jednotlivých útoků je shrnut v následující tabulce.
| Datum a čas | Místo | Cíl útoku | Použitá metoda a materiál | Odhadovaná škoda |
| 28. 10. 1986, 3:20 hod. | České Budějovice | Park mezi budovami KV KSČ, KNV a muzea | ~10 kg průmyslové trhaviny, časovací zařízení s budíkem Prim B-71. | 1,4 milionu Kčs |
| 2. 4. 1987 | Plzeň (pokus) | Budova Krajské správy SNB (Sirková ul.) | 19,456 kg východoněmecké trhaviny Gelamon 30-351. Časovač s budíkem Prim a 4,5V baterií. K výbuchu nedošlo kvůli vyběhlému péru. | Žádná (nálož zajištěna) |
| 13. 9. 1988, 2:17–2:23 | Pelhřimov | Budova Okresního výboru KSČ | Průmyslová trhavina; výbuch zanechal kráter o šířce 2 m a hloubce 60 cm. | Nejméně 355 000 Kčs |
| 8. 2. 1989, 2:45 hod. | Ústí nad Labem | Atrium komplexu budov KNV | ~10 kg trhaviny Gelamon v dřevotřískové krabici, dva budíky Prim Mirka 394. Dva výbuchy: menší nálož vymrštila větší do výšky, kde teprve explodovala. | 6 milionů Kčs |
Konzistentní a profesionální modus operandi napříč všemi čtyřmi incidenty nenechal nikoho na pochybách, že se jedná o koordinovanou kampaň. Ta pro bezpečnostní aparát státu představovala bezprecedentní výzvu, která nakonec vyústila v celostátní operaci s krycím názvem „Exploze“.
——————————————————————————–
2. Vyšetřování: Akce „Exploze“
Reakce bezpečnostních složek byla zpočátku pomalá a nekoordinovaná, jelikož Sbor národní bezpečnosti (SNB) neměl s tímto typem trestné činnosti téměř žádné zkušenosti. Až po třetím incidentu došlo k centralizaci a zintenzivnění pátrání.
2.1 Počáteční fáze a založení centrálního štábu
V prvních fázích SNB zcela tápala. Po prvním výbuchu v Českých Budějovicích se vyšetřovatelé původně domnívali, že šlo o podomácku vyrobenou výbušninu, což dokonale ilustruje počáteční podcenění pachatelovy profesionality a nedostatek zkušeností bezpečnostních složek. Teprve po nálezu v Plzni a výbuchu v Pelhřimově začalo být zřejmé, že se jedná o sérii.
Celostátní agenturně pátrací svazek „Exploze“ byl založen až 10. ledna 1989, tedy více než dva roky po prvním útoku a pouhý měsíc před poslední explozí v Ústí nad Labem. Vedením byl pověřen zástupce náčelníka Správy vyšetřování StB, což svědčí o vysoké prioritě případu. Jednotlivé skutky byly právně kvalifikovány odlišně: v Plzni jako obecné ohrožení, zatímco v Českých Budějovicích a Ústí nad Labem jako závažnější trestný čin záškodnictví, což samo o sobě naznačuje počáteční nejistotu a nekoordinovanost ve vnímání hrozby napříč různými složkami bezpečnostního aparátu.
2.2 Metody vyšetřování
Rozsah pátrání byl na tehdejší poměry mimořádný a zahrnoval několik klíčových oblastí:
• Prověrky osob: Vyšetřovatelé prověřili tisíce osob po celé ČSSR. Zaměřili se především na střelmistry a zaměstnance desítek podniků, které používaly východoněmeckou průmyslovou trhavinu Gelamon.
• Analýza komponent: Pátrání se soustředilo na původ běžně dostupných součástí nástražných systémů, jako byly budíky značky Prim, ploché baterie, dřevotřískové desky či poměděné plechy.
• Využití zvláštní techniky: Plánovalo se nasazení tzv. zvláštních technických úkonů (ZTÚ), především odposlechů podezřelých, a využití speciálního přístroje PD-2, který dokázal odhalit stopy výbušnin.
• Preventivní opatření: StB se v obavě z dalších útoků zaměřila na prevenci. Byly vytipovány další ohrožené objekty (především okresní výbory KSČ) a organizováno jejich střežení. Pachatel tak svou činností výrazně zaměstnával kapacity bezpečnostního aparátu.
2.3 Profil pachatele podle StB
Na základě zajištěných stop a analýzy provedení útoků sestavili vyšetřovatelé profil neznámého pachatele nebo skupiny:
• Odbornost: Muselo se jednat o osobu zkušenou v zacházení s trhavinami, manuálně zručnou a s přístupem k dílenskému vybavení. V případě útoku v Ústí nad Labem se jednalo o velmi sofistikovanou konstrukci se dvěma náložemi.
• Znalost materiálu: Pachatel měl přístup k průmyslové trhavině Gelamon východoněmecké výroby.
• Dopravní prostředek: V blízkosti míst činů bylo spatřeno vozidlo, pravděpodobně červený vůz Škoda 100, 105 nebo 120. Tento typ byl však natolik rozšířený, že stopa nevedla ke konkrétnímu podezřelému.
• Fyzické stopy a vzhled: Jedinou konkrétní stopou byla krevní skupina AB zajištěná na nevybuchlé náloži v Plzni. Na základě svědectví byl sestaven přibližný popis: muž plavých vlasů, možná s vousy.
• Modus Operandi: Pachatel jednal konzistentně – útočil v noci, ve všední den, nálože umisťoval na zem k proskleným budovám státního a stranického aparátu. Nikdy předem nevaroval a ani se ke svým činům nepřihlásil.
Tento profil tak představoval paradox: popisoval vysoce kvalifikovaného profesionála s přístupem ke specializovaným materiálům, avšak nejhmatatelnější stopy – běžný typ automobilu a krevní skupina bez srovnávací databáze – byly vyšetřovacími slepými uličkami, které z pachatele fakticky učinily ducha.
Komplexní selhání této masivní bezpečnostní operace, která nedokázala identifikovat jediného reálného podezřelého, vytvořilo intelektuální vakuum. To bylo brzy zaplněno dvěma zásadně protichůdnými teoriemi o skutečné identitě a motivech pachatelů.
——————————————————————————–
3. Hlavní teorie o pachatelích
Kdo stál za sérií bombových útoků? V průběhu času se vyprofilovaly dvě protichůdné hypotézy, které odrážejí politickou atmosféru konce 80. let a následných společenských změn.
3.1 Teorie 1: Politicky motivovaný odpor proti režimu
Toto byla původní a oficiální vyšetřovací verze, kterou podporovala i tehdejší média. Cíle útoků – sídla KSČ, KNV a v případě Plzně přímo budova Krajské správy SNB – jasně naznačovaly politický motiv namířený proti komunistickému režimu. Stranický tisk, například Rudé právo, informoval o útocích jako o „teroristických činech“ a spojoval je s „individuí nenávidícími politický systém“ a „protisocialistickými skupinami“. Pachatel byl v tomto světle vnímán jako osamělý radikál nebo člen malé odbojové skupiny, který se snažil demonstrovat svůj odpor násilnou cestou.
3.2 Teorie 2: Provokace řízená bezpečnostními složkami
Po roce 1989 se objevila druhá, mnohem znepokojivější teorie, podle které mohly být útoky zinscenovanou provokací ze strany samotné Státní bezpečnosti, Vojenské kontrarozvědky či jiných hardline frakcí v rámci bezpečnostního aparátu. Informace z odtajněných spisů naznačují, že tato verze má reálný základ.
Údajná role VKR a KGB: Operativní cestou byly získány informace, že za útoky mohli stát vyčlenění pracovníci Vojenské kontrarozvědky (VKR), kteří byli údajně instruováni a řízeni zpravodajskými orgány sovětské KGB působícími ve východním Německu (NDR). Toto tvrzení, pokud by bylo pravdivé, by útoky přerámovalo nikoli jako domácí protirežimní odboj, ale jako kalkulovaný geopolitický manévr sovětských jestřábů, potenciálně zaměřený na ospravedlnění represí či destabilizaci reformních prvků v československé vládě.
Zapojení experta Bohumila Šoleho: Klíčovou postavou této teorie je Bohumil Šole, špičkový expert na výbušniny z pardubické Synthesie, kde se vyráběl Semtex. Šole v minulosti spolupracoval s pracovníkem Federálního ministerstva vnitra (FMV) pplk. H. na testech destrukce letadel. Později Šole vyslovil podezření, že trhaviny použité při útocích byly přesně ty, které on osobně předal H. pro „neznámé účely“.
Umlčení svědka: Poté, co Šole začal o svém podezření mluvit, stal se pro systém nepohodlným. Bylo zjištěno, že jeho vlastní manželka byla tajnou spolupracovnicí StB s úkolem ho sledovat. Na příkaz „z Prahy“ bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro nedovolené ozbrojování. Během převozu k výslechu se pokusil o sebevraždu a následně byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Jeho život skončil tragicky v roce 1997, kdy v Lázních Jeseník spáchal sebevraždu pomocí semtexu. Zatímco teorie o umlčení nepohodlného svědka je silná, historická přesnost vyžaduje zmínit i další faktory: Šole se dvacet let léčil s depresemi a krátce před činem měl konflikt s vedením lázní kvůli zákazu odpalovat pyrotechniku. Jeho smrt tak představuje komplexní tragédii, v níž se tlak státní moci prolínal s osobními psychickými problémy.
„Brzdné momenty“ ve vyšetřování: Záznamy ze spisu naznačují, že původní vyšetřování akce „Exploze“ bylo záměrně brzděno zevnitř samotné StB, což by nasvědčovalo snaze zamést stopy po skutečných organizátorech.
Existence těchto dvou protichůdných teorií ukazuje, jak složitý a nejednoznačný byl tento případ, který se nakonec nikdy nepodařilo objasnit.
——————————————————————————–
4. Závěr: Nevyřešený případ a jeho odkaz
Celostátní řídící štáb akce „Exploze“ byl zrušen 21. prosince 1989, krátce po pádu komunistického režimu. Jelikož se nepodařilo odhalit pachatele, bylo trestní stíhání ve všech čtyřech případech přerušeno. Vzhledem k probíhajícím společenským změnám a postupné likvidaci struktur Státní bezpečnosti již vyšetřování nikdy nebylo obnoveno. Operativní materiály k případu zůstaly utajené až do roku 2005.
Série neobjasněných bombových útoků z let 1986–1989 tak zůstává trvalým symbolem složitosti a neprůhlednosti konce komunistického režimu v Československu. Představuje fascinující případ, kde hranice mezi skutečným politickým odporem a možnou státní provokací zůstává nejasná a dodnes vyvolává otázky. Případ „Exploze“ tak v konečném důsledku slouží jako mrazivá připomínka, že v posledních letech totalitního státu nemusí největší hrozby pro stabilitu přicházet od deklarovaných nepřátel, ale z neprůhledných machinací uvnitř jeho vlastních rozpadajících se mocenských struktur.
——————————————————————————–
5. Srovnání s jinými případy útoků v ČSSR
Pro lepší pochopení výjimečnosti série z let 1986–1989 je užitečné srovnat ji s jinými známými případy bombových útoků na území Československa.
• Útok na ministerstvo spravedlnosti SSR (1973): Tento útok měl zcela odlišný charakter. Pachatel se z osobních motivů (dlouholetý spor se soudy o odškodné) domáhal spravedlnosti. Útok se odehrál za plného denního provozu a měl tragické následky – zemřeli pachatel a jeden zaměstnanec ministerstva, další osoby byly těžce zraněny.
• Útok v Liberci (1974): Zde se jednalo o balíčkovou bombu zaslanou řediteli podniku. Motiv byl opět osobní a útok způsobil těžké zranění jedné osoby. Pachatel byl dopaden a odsouzen.
• Pokus o útok v OD Kotva (1983): V tomto případě nešlo o trhavinu, ale o zápalné zařízení (kanystr s benzinem), které bylo včas nalezeno a k výbuchu nedošlo.
• Výbuch na Staroměstském náměstí (1990): Tento incident se odehrál již po pádu režimu, měl odlišnou konstrukci (trubková bomba naplněná střelným prachem) a na rozdíl od série „Exploze“ způsobil zranění několika lidem.
V porovnání s těmito případy se série útoků z let 1986–1989 odlišovala svým systematickým opakováním, profesionálním provedením, absencí obětí a jasným zaměřením na politické symboly v citlivém období pozdní normalizace. Právě tyto faktory z ní činí jeden z nejzáhadnějších a nejkomplexnějších kriminálních případů moderní české historie.