Úvod: Test, ve kterém česká justice selhává
Případ brutální vraždy v obci Slopné z roku 2011 není jen tragédií. Je to test, ve kterém česká justice selhává na všech frontách. Za mřížemi si odpykávají výjimečné tresty dva muži, Maroš Straňák a David Šimon, kteří od samého začátku tvrdí, že jsou nevinní. Navzdory jejich protestům a pravomocnému rozsudku je jejich příběh plný znepokojivých otazníků.
Právě investigativní práce, konkrétně oceňovaný podcast Seznam Zpráv „Slopné: Kdo je vrah?“, odhalila řadu zásadních nesrovnalostí, které drtivě zpochybňují oficiální verzi. Důkazy, které oba muže poslaly na více než dvacet let do vězení, se pod tíhou nových zjištění bortí jako domeček z karet.
Co když jejich odsouzení nestojí na pevných základech, ale na sérii fatálních chyb, zmanipulovaných svědectví a aktivně potlačených stop? Následujících pět faktů otřásá fundamentální důvěrou v právní stát.
——————————————————————————–
1. Vražda, která měla být nešťastnou náhodou
První fatální pochybení, které předurčilo osud celého vyšetřování, nastalo hned na začátku. Když rodina našla bezvládné tělo sedmasedmdesátiletého Miroslava Sedláře v tratolišti krve, přivolaná lékařka záchranné služby (MUDr. Tkadlecová) do protokolu uvedla jako pravděpodobnou příčinu smrti pád ze schodů. Žádné policejní pásky, žádní kriminalisté, žádné zajišťování stop.
Klíčový zvrat přišel až o tři dny později. Patolog při nařízené pitvě zjistil, že senior nebyl obětí nešťastné náhody, ale brutálního útoku. Na jeho těle napočítal nejméně třicet ran. Teprve tehdy se rozjelo vyšetřování vraždy.
Jenže v mezičase rodina, v domnění, že šlo o nehodu, stihla místo činu kompletně uklidit. Použila agresivní dezinfekční prostředky jako Savo a Jar, zdi zastříkané krví přetřela vápnem a vyhodila zakrvácené koberce. Tento čin prakticky vymazal jakoukoliv šanci na zajištění spolehlivých forenzních důkazů a od samého počátku odsoudil vyšetřovatele k práci s pouhými domněnkami. Tato naprostá ztráta forenzních důkazů donutila vyšetřovatele v čele s Milanem J. a Pavlem K. opřít se o metody, které se později ukázaly jako justiční alchymie.
2. Důkazy postavené na „hodu kostkou“
Protože na zničeném místě činu chyběly standardní forenzní stopy, upnula se policie ke dvěma vysoce kontroverzním důkazům, které se staly pilíři obžaloby. Oba se však s odstupem času ukazují jako extrémně problematické.
Pachové stopy: Věda, nebo věštění?
Prvním důkazem se stala metoda pachové identifikace. Speciálně vycvičení policejní psi údajně identifikovali pachy obou odsouzených na několika místech v domě a především na klíčových předmětech – zakrvácené kukle a rukavicích nalezených nedaleko.
Tato metoda je dnes ve většině evropských zemí považována za natolik nespolehlivou, že se u soudů vůbec nepoužívá. Experti ji otevřeně označují za metodu s výsledky „blízkými náhodě“. Její použití je o to problematičtější v situaci, kdy bylo místo činu důkladně chemicky vyčištěno ještě před příjezdem policie. Sílu pochybností nejlépe vystihuje výrok expertky na pachovou identifikaci Mileny Santariové:
„Kdyby mě měli soudit na základě pachových stop, bála bych se.“ – Milena Santariová, expertka na pachovou identifikaci
Korunní svědci: Doznání za protislužbu?
Poté, co senát soudce Radomíra Koudely v srpnu 2013 oba muže pro nedostatek důkazů zprostil viny, obžaloba potřebovala nový, silnější důkaz. A našla ho v podobě svědectví zpoza mříží – nástroje, který policie cíleně vyhledala jako „krále všech důkazů“ k záchraně hroutícího se případu. Obžaloba se nově opřela o výpovědi bratranců Milana a Ludvíka Rakašových, recidivistů, kteří tvrdili, že se jim Maroš Straňák ve vazbě k vraždě sám přiznal.
Reportérky Seznam Zpráv však odhalily šokující zvrat. Ludvík Rakaš jim při natáčení podcastu na záznam řekl, že si vše vymyslel, aby dosáhl snížení vlastního trestu. Podle jeho slov Straňák ve skutečnosti svou vinu vždy popíral. Ukázalo se také, že druhý svědek, Milan Rakaš, skutečně dosáhl přerušení a následného odpuštění zbytku svého trestu ze „zdravotních důvodů“ krátce po své usvědčující výpovědi.
3. Zatajená DNA: Stopa, která vedla úplně jinam
Nejvýbušnější zjištění celé kauzy se týká důkazu, který byl policií a státním zástupcem nejen ignorován, ale aktivně neutralizován. Na kukle se stopami krve oběti, nalezené nedaleko domu, expertiza odhalila cizí DNA. Ta nepatřila ani Maroši Straňákovi, ani Davidu Šimonovi.
Profil DNA patřil slovenskému, v té době již osmnáctkrát trestanému recidivistovi Zoltánu K. Nešlo o náhodnou stopu. K. byl totiž prokazatelně spojený s obětí přes její aktivity spojené s nelegální úpravou zbraní a měl vazby na slovenské podsvětí. To z něj činilo nejen alternativního podezřelého, ale i osobu s logickým motivem.
Informace o K. DNA dorazila ze Slovenska v dubnu 2014, tedy ještě předtím, než v červnu 2014 odvolací Vrchní soud v Olomouci potvrdil odsuzující rozsudek. Státní zástupce Leo Foltýn a policisté J. a K. však tuto zásadní informaci soudu ani obhajobě nesdělili. Nejenže ji zatajili – v srpnu 2014 K. zadrželi, vyslechli ho bez přítomnosti advokátů a podle zdrojů mu přímo „poradili, jak vypovídat ohledně kukly“. Poté, co jim poskytl pohodlné vysvětlení, že takové kukly běžně používal, ho okamžitě propustili. Z ignorování stopy se stal čin aktivního zametání důkazů pod koberec.
4. Tichý penzista s temným tajemstvím
Obraz oběti jako bezbranného seniora, který se stal náhodnou obětí loupeže, dostává při bližším pohledu vážné trhliny. Miroslav Sedlář nebyl jen obyčejný důchodce.
V jeho dílně se našly stopy po ilegálních úpravách zbraní, jako jsou části tlumičů a různé druhy nábojů. Měl prokazatelné kontakty na slovenskou mafii a lidi z kriminálního prostředí, kteří za ním podle svědků jezdili pro upravené zbraně, často v neděli, kdy byla většina obce v kostele.
Existence Zoltána K. – recidivisty s vazbami na slovenské podsvětí – tak v kombinaci se Sedlářovým tajným byznysem nabízí mnohem koherentnější motiv pro brutální vraždu (například vyřizování účtů) než oficiální verze o zpackané loupeži několika tisíc korun a pár šperků. Oficiální motiv navíc zpochybňuje i skutečnost, že se v domě po činu našla netknutá hotovost ve výši 80 000 Kč.
5. Systém, který odmítá přiznat chybu
Navzdory všem odhalením, novým svědectvím a zpochybnění původních důkazů je reakce justice příznačně rigidní a odmítavá. V červenci 2024 Krajský soud ve Zlíně pod vedením soudce Radomíra Koudely již počtvrté zamítl návrh na obnovu řízení.
Soud se uchýlil k formálnímu zdůvodnění, že nové důkazy prý nejsou natolik zásadní, aby mohly původní rozsudek zvrátit. Tento postoj vyvolává silnou kritiku a podezření, že systém není ochoten připustit vlastní selhání. Trefně to popisuje publicista Matěj Hollan, který se kauze dlouhodobě věnuje:
„Proč to dělají? Protože naše nemocná justice není schopna uznat, že systémově páchala justiční zločiny a zavírala v mnoha případech nevinné. Tak dělají pštrosí taktiku a zkouší se tvářit, že realita neexistuje.“
——————————————————————————–
Závěr: Spravedlnost, nebo jen její iluze?
Příběh kauzy Slopné je kronikou selhání, kde počáteční diletantismus zplodil zoufalé vyšetřovací metody, které následně ospravedlnily ignorování nepohodlných důkazů a vyústily v justiční zatvrzelost. To vše otřásá fundamentální důvěrou v právní stát.
Nejde jen o osud dvou mužů, kteří strávili za mřížemi více než dekádu. Jde o fungování celého systému, jeho schopnost sebereflexe a ochotu napravovat vlastní chyby.
Když systém odmítá korigovat i takto fatální souběh pochybení, nezbývá než se ptát: Kolik dalších justičních tragédií se právě teď odehrává za zavřenými dveřmi českých soudních síní?